Říjen 2011

trampolína.

28. října 2011 v 19:08 | itsyourfuckingnightmare.
Za ten týden, co jsem nepsala se vlastně ani nic moc nestalo. Jenom jsem se stačila konečně vyléčit ze všeho, co mi "zpříjemňovalo" život, takže teď můžu zase plně fungovat. Blíží se teď první čtvrtletí školního roku, ale mě už to nijak nevzrušuje, beztak to všechno nějak dopadne. Kdybych si udržela vysvědčení z minulého roku, bylo by to fajn, takže doufám, že se mi to podaří a nebudu mít spousty starostí navíc.

Dneska jsem vzpomínala, jaké blogy jsem kdy vlastnila a co jsem během psaní článků prožívala v reálném životě. Narazila jsem na jeden článek, nad kterým jsem se musela pousmát. Zmiňovala jsem se tehdy, jak jsem hrdě zapálila svíčku za všechny oběti války, kteří padli v jedné vesnici kousek od našeho města (ve skutečnosti byli popraveni, ale nechci zbytečně zabíhat do podrobností, neboť to beztak nikoho nezajímá). Vlastně se to stalo něco jako tradicí, zapálit jim svíčky jednou ročně v to samé období. Dneska jsem jim zapalovala už potřetí a jsem si naprosto jistá, že příští rok tomu nebude jinak. Smutný fakt je, že jsem byla asi jediný člověk, který něco takového udělal (kromě pamětníků a vzdálených příbuzných?!). Lidi by vážně neměli zapomínat.



my town.

21. října 2011 v 20:21 | itsyourfuckingnightmare.
^^
Dobře se při tom usíná. Horší je, když už jste potom napůl v říši snů a napůl vnímáte text. To přemáhání, odhodit sluchátka pryč je příšerný :D.

Poslední dobou si čím dál tím víc přesvědčuji, že i nemožné věci jsou vlastně úplně možné. Třeba dneska ráno, kdy se mi s velkou námahou nakonec podařilo vstát (řekněme, že mi nebylo a pořád ještě není úplně dobře) a zjistila jsem,že nemůžu mluvit. Tedy, já mohla mluvit, ale to, co moje hlasivky vydávaly se vůbec nepodobalo lidské řeči. Jenže co s tím, když před sebou máte poslední den pracovního týdne a vy jste už byli jednou nemocní, konkrétně ten týden předtím, ale to je jen detail. Prostě si už nemůžete dovolit mít další absenci, protože nějakého "velmi chytrého" člověka napadlo, že lidé s 20+ procenty nebudou klasifikováni. Nezbyde vám nic jiného, než se nadopovat vším možným, co se doma nachází, obléknout si několik vrstev oblečení a vydat se vstříc úmorně nudným a nekonečným hodinám ve škole, kde budete zřejmě muset vysvětlovat, co že vám to je a proč mluvíte jako mutant. A to nepřeháním.

Jenže, když se usadíte ve své lavici, která je najednou hrozně tvrdá a vám připadá, jako byste místo na dřevěném sedátku seděli na pěkně ostrých hřebících, ještě nevíte, že všechno vlastně může být ještě horší. Třeba když vás někdo zatouží zkoušet. Třeba když vás někdo zatouží vyzkoušet z předmětu, na který jste se den předem úspěšně vykašlali s tím, že proč by měla řada přijít zrona na vás, kdyř ve třídě je ještě dalších 20 lidí. Ale to bych zase nebyla já, aby se mi dělo přesně to, co nechci.

Jak to vysvětlovat učiteli, který si vás nedůvěřivě prohlíží a každé vaše slovo považuje za provokaci nebo snůšku výmluv- NIJAK. Nezbývá nic jiného, než se rychle rovzpomenout, jak že to v tom sešitě bylo. Naštěstí jsem z toho docela vybruslila a s přičiněním (asi Božím) jsem dostala výbornou. Dostat nedostatečnou, asi by mě rovnou mohli odvízt v černé truhle- a to jsem do ní neměla daleko ani, když jsem ještě nevěděla, co si to zas na mě osud nachystal.

A když pak vypočítáte příklad, který jste až do teď nechápali, hned je všechno o něco světlejší. (Jo, najednou to vidím optimisticky, to bude asi tím, že jsem se opět nadopovala tím chemickým hnusem, co jsem našla v lékárničce.) Vrchol dne je ovšem fakt, že v ruce držíte nový výtisk History, se kterým si teď zalezu do peřin a pokusím se uzdravit se. Snad mi to s těma dějinama půjde o něco rychleji.

(Třetí článek za týden je rekord. Netuším, jestli to všechno mám připisovat právě zmíněné nemoci nebo nějakému jinému, mě neznámému faktu. Každopádně doufám, že mi moje blogová nálada ještě nějaký ten pátek vydrží :) )

PS: Koho by zajímalo, jestli se nadpis nějak vztahuje k článku, bohužel ho zklamu. Nevztahuje. Nadpisy jsou zlo a měly by se zrušit. Ale vysvětlujte to těm "chytrým" lidem, kteří vytváří blog.cz. Doufám, že se moje zásoba názvů písniček brzy nevyčerpá a taky, že se mi podaří, pokaždé si ke článku pustit jinou.

blood.

20. října 2011 v 20:30 | itsyourfuckingnightmare.
Včera jsem přemýšlela, jestli je dobře, když člověk někomu bezmezně věří a občas se chová jako zaslepená ovce. Snad každý si minimálně jedou přál, aby měl také někoho, komu by mohl říkat i ta největší tajemství, která skrývá. Ve filmech bývá všechno většinou brané s velkou nadsázkou a jsou tam velké extrémy, které se do běžného života prakticky nehodí, ale kdo aspoň jednou netoužil po "nejnejkamarádce" nebo "nejnejkamarádovi?" Asi každý. I já.

Jenže všechno mě to přivádí k zamyšlení, a to, zdali je vůbec dobře upnout se na jednu osobu a probírat s ní všechny radosti a strasti ( a každý ví, že o strasti jde především). Asi jsem zastáncem toho, že není. Nechci tím říkat, že by se každý člověk měl uzavírat do sebe a utápět se ve vlastních problémech- to rozhodně ne, ale někdy není od věci nechat si něco pro sebe. Myslím si, že kolem mě je relativně hodně lidí, kterým bych dá se říci mohla věřit, ale i přesto jim nevěřím.

Nejhorší je, když si vlastně uvědomíte, kolik důvěrných informací by proti vám všichni mohli mít, kdyby se něco stalo. Není to zrovna tak dlouho, kdy jsem se tak nějak nechtěně nachomítla k hádce. Nesnáším hádky, není to nic příjemného, ale když je někdo natvrdlý a chová se arogantně a pohrdá okolím (i jeho názory, což osobně hrozně nesnáším), nedá se dělat nic jiného, než se pohádat. Jde o to, že právě v ten okamžik mi došlo, že lidé v afektu blábolí hodně věcí a někdy řeknou něco, co je potom hrozně mrzí. A lidé v afektu mohou říct tajemství, mohou ho na vás v domnění ochrany zaječet před kýmkoli, kdo jde zrovna kolem/stojí poblíž. Stačí jeden maličký okamžik. Ta horší věc je, když někdo vaše tajemství prozradí cíleně. Takové lidi nesnáším a nechci mít s nimi nic společného.

"I will forgive but I won't forget
And I hope you know you've lost my respect!"

A tak budu prostě všechno tak nějak "vysypávat" do prázdného listu ve Wordu, do tohohle malého okénka na blogu nebo na bílé stránky deníku. Unést všechny věci, které vím/o kterých si něco myslím, prostě nejde, občas úplně potřebuju všechny je někam napsat. Napsat pod přezdívkou- jen čistě anonymně. Nebudu se muset strachovat, že někdo něco nechtěně "prokecne". Třeba se mi bude spát i líp než se mi spalo do teď, když nebudu všechny ty věci dusit v sobě. Kdo ví. :)

PS: Kdyby někoho čistě náhodou zajímalo, co to jako má být a kde že to může přidat komentář (hahaha, nikdo takový není, tak nevím, co si to tu namlouvám), tak nikde- zatím. Prostě si chci psát články jen tak pro sebe, aniž by pod ně někdo něco napsal. Myslím si, že zatím mi blog postačí jako jednostranná služba- já napíšu článek, ale naoplátku nic nedostanu. Jo, jsem divná, ale kdo v dnešním světě není? Občas mi beztak připadá, že být divný je daleko lepší než být nudný. Prostě být sáma sebou je asi to, o co se chci pokusit.

kick in the teeth.

17. října 2011 v 20:13 | itsyourfuckingnightmare.
Tahle písnička je prostě.... úžasná. Miluju je, amen.
"I gotta say thanks cause you kick me when i'm down
I'm bleeding out the mouth.
I hope you know I'm stronger now."
Musím si neustále opakovat, že s každým dalším "kopnutím" , které utržím, jsem prostě zase o něco silnější!!

Někdy si říkám, jestli bych se na blog neměla vykašlat. Nikdy mi nešlo o žádné komentáře, ani o návštěvnost, spíš jsem vždycky byla ráda, když chodilo míň lidí, ale vždycky mi vadilo, že se blog stal po nějakém čase téměř povinností. Znáte to, jedna z dalších věcí, u které prostě cítíte nutnost ji udělat, jako napsat článek, změnit lay, napsat komentáře. Nesnáším, když něco prostě "musím", je mi to tak nějak proti srsti. A nesnáším lidi, co jenom rozkazují, prstem ukazují na vše okolo a dávají rozkazy: udělej, přines, dojdi. Vážně žití na téhle planetě neulehčujete!

Všechno mě tak nějak přivádí na otázku, proč že tedy sedím za klávesnicí a píšu článek, když jsem se nahoře zmínila, že nesnáším dělání věcí z povinnosti. Možná, že jsem už dlouho nic nepsala a tak prostě potřebuju provětrat mozek a svěřit se s věcmi, které mi dlouho leží na srdci /tahle věta je trapná, ale lepší mě nenapadla/. Jako třeba fakt, že jsem se z jedné nemoci úspěšně vylízala a teď se ženu po hlavě do další. Ne, nebudu si vůbec připouštět, že jsem ZASE nemocná, prostě ty záchvaty dusícího kašle budu přehlížet! Prostě to tady není a je mi fajn. Jo fajn, kéž by. Rozhodně nehodlám jít zase k doktorce, protože by si musela myslet, že jsem se už zbláznila. Budu dále přežívat a vyhrabávat se z toho všeho třeba měsíc, když můžou jiní, proč né já? Třeba jednou tak zakašlu až exploduju a bude po problému. Jo, taky jsem si všimla, že umím dost přehánět.

Škola je prostě... škola. Něco je dobrý a někdy je to všechno totálně na nic. Nedokážu si představit, že ještě dva roky budu chodit do toho samého ústavu, budu pravděpodobně sedět i v té stejné lavici, budu denně vídat ty stejné tváře a učit se ty stejné předměty, které nemám moc ráda. Je to stereotyp, přehnanej stereotyp. Potřebovala bych se minimálně někam odstěhovat, v lepším případě se znovu narodit, ale to není možný, takže zůstanu u stěhování. Jenže stěhovat se budu moc maximálně tak za 2 roky, až odmaturuju a půjdu na vysokou /pokud za tu dobu neumřu na ten trapnej kašel, kterej mě každých pár minut odrazuje od psaní ; a pokud se na nějakou dostanu/. Když už nic, potřebuju aspoň, aby už vydali další knížku od Zusaka! Nehodlám čekat do jara, potřebuju ji nutně co nejdřív, protože jinak budu muset číst tu jedinou, co mám doma pořád dokola. Možná to budu střídat s Remarquem. (Doufám, že jsem teď nikoho nepohoršila.)

Zřejmě si teď půjdu vzít nějakej prášek na hlasivky, protože mluvím čím dál tím víc potichu a divně prostě- mám hlas jak po nějakým koncertu. /po A7X nebudu týden mluvit, šalala/. Pak si vezmu sešity a budu předstírat, že se učím, aby to měla aspoň nějaký efekt a necítila jsem se ráno, jako že jsem se na všechno vykašlala. Jo a dneska dávaj House, což je asi to jediný pocitivní, co se za dnešek stane. VLASTNĚ NE! Tohle je nejvíc pozitivní:
(Možná že všechno není tak špatný, jak se mohlo zdát.)

the standover man.

12. října 2011 v 15:55 | nobody.
"All my life I've been scared of men standing over me. I suppose my first standover man was my father, but he vanished. For some reason when I was a boy, I liked to fight. A lot of the time, I lost. Another boy, sometimes with blood falling from his nose, would be standing over me.
Many years later, I needed to hide. I tried not to sleep because I was afraid of who might be there when I woke up. But I was lucky. It was always my friend. When I was hiding, I dreamed of a certain man. The hardest was when I traveled to find him. Out of a sheer luck and many footsteps, I made it.
I slept there for a long time. Three days, they told me... and what did I find when I woke up? Not a man, but someone else, standing over me. As time passed by, the girl and I realised we had things in common. But there is one strange thing. The girl says I look like something else.
Now I live in a basement. Bad dreams still live in my sleep. One night after my usual nightmare, a shadow stood above me. She said "Tell me what you dream of." So I did. In return she explained what her own dreams were made of. Now I think we are friends, this girl and me.
On her birthday, it was she who gave a gift-to me. It makes me understand that the best standover man I've ever known is not a man at all."
The Book Thief

[miluju tu knížku a nebudu tenhle článek kazit dalšíma řečma]