Listopad 2011

miracles.

24. listopadu 2011 v 20:32 | itsyourfuckingnightmare.
Neděle byla sama o sobě zvláštní den. Chtěla jsem si poslední den toho volna, které nám bylo naděleno, užít a hlavně si odpočinout a nabrat síly na další dny. Nejprve jsem se těšila, že pojedeme k příbuzným, protože poslední dobou není nic horšího než sezení doma, ale všechny plány byly nakonec posunuty na příští víkend. Než jsem se ráno vyhrabala z postele, bylo docela pozdě a nakonec jsem se na poslední chvíli rozhodla jet s našima na vánoční trhy. Někdo by si mohl říct, že si docela protiřečím, neboť jsem asi o dva články nazpátek psala, jak jsou Vánoce ironickým svátkem, který svou původní podstatu neuvěřitelně změnil. Ne, tenhle názor jsem ještě nezměnila, ale v to nedělní ráno se mi nechtělo sedět sama doma a utápět se v depresi z toho, co mě čeká a co všechno musím udělat. Je tedy pravda, a to vážně musím uznat, že atmosféru mají tyhle události vážně krásnou, jen ten sníh trochu chyběl. Jenže já v pátek našla písničku schovanou kdesi na úplném dnu mé mp4, o které jsem doposud nevěděla, takže jsem její slova měla pořád na mysli a tak nějak jsem se spíš nechala chytit v pasti tónů, než abych si vštěpovala do paměti každičký moment, kdy jsem byla venku mezi stánky. Ale mám naušnice, to je asi pozitivum, které je nutno zmínit.

Jenže pak to tak nějak přišlo. Začalo to v tělocvičně, kdy se mi nedařil jeden hloupý cvik. Měla jsem slzy v očích, protože jsem se vážně snažila jak nejvíce jsem mohla. Připadala jsem si potom úplně k ničemu, jako ten největší debil na světě, který prostě nedokáže tak jednoduchou věc. Brečela jsem pak ještě cestou domů, najednou ze mě tak nějak padaly všechny ty emoce, které jsem zase takovou dlouho dobu držela. Asi o půl čtvrté odpoledne jsem už byla v pyžamu v posteli. Naštěstí naši nebyli doma a všechny slzy do té doby, než přišli, vyschly.

Možná jsem to všechno, co se mi tehdy honilo hlavou, měla napsat do deníku nebo prostě jen tak na papír, protože mě napadalo mnoho věcí, které bych pak později mohla někde použít. Jenže jsem nechtěla všechno to psát na papír, čímž bych si vlastně přiznala, že je všechno reálné a že je to doopravdy mou součástí. Znáte to, dokud si nahlas nepřiznáte, že něco není v pořádku, můžete ještě pořád předstírat, jak vám je fajn. Jenže co potom s popsanými řádky? Co se slovy, s větami a odstavci? Někde jsem četla, že má člověk své trápení napsat na papír a potom ho zapálit, že prý pomalu hořící papír je jako ty problémy, které jsou na něm zvěčněné. Když on shoří na popel, zmizí ze světa, je to jako s problémy, které se dají vyřešit, až tu prostě nebudou. Jenže při mém štěstí by se mi podařilo podpálit celý byt a uhořet v něm i se svým papírem.

Jenže potom to zase všechno přišlo. Bylo půl dvanácté v noci, v mém pokoji nebylo vidět ani na krok. Dusila jsem se v té tmě a chtěla někam utéct. Chtěla jsem rozsvítit všechna světla a promluvit si s někým. Ale všichni spali a já si musela dávat pozor, aby moje vzlyky neslyšeli. Tentokrát se všechny slzy vsákly do polštáře, který se v ten moment stal mým nejlepším přítelem. Připadala jsem si vážně hrozně, jako všichni ti, co se neumí dát do pořádku a snaží se svoje problémy řešit všemi různými (a často zvrhlými) způsoby. To už naštěstí já nedělám.

Zvláštní je, že je pro mě i docela těžké, napsat tyhle řádky. Ale tohle psaní mi vážně pomáhá. Dřív jsem si psala blog, kam jsem si přidávala fotky a oblíbené písničky. Teď se pro mě blog stal něčím jiným, něčím, na čem mi mnohem více záleží. Lidi jsou zlí a falešní, v momentu kdy je nejvíce potřebujete, se na vás otáčí zády a strouhají vám mrkvičku. Jen se v těch sračkách koupej sama.

I don't really mind if I just fade away...

let's be honest.

16. listopadu 2011 v 19:58 | itsyourfuckingnightmare.
Chtěla bych mít po ruce pokaždé, když někdo hodlá vyslovit nějaké převratné moudro, diktafon, abych to nahrála a potom, když své rozhodnutí změní nebo si začne protiřečit, mu to mohla pustit. Vážně, lidé by si tak ušetřili spousty hádek a na světě by byl zase mír, haha. Ale někdy je to vážně vtipné, když člověk řekne jedno tvrzení a za deset minut mluví úplný opak, to mě pak přímo nutí si myslet, jak je dotyčný úplný debil. Občas by neuškodilo, kdyby si lidé za svými názory stály, a ne je měnili podle toho, jak se jim to zrovna hodí. Ale to jen tak, na úvod, protože škola a další okolí je tohoto jevu milým důkazem :).

Nesnáším, když se někdo z něčeho vymlouvá a nebo prostě nechá ostatní, aby za něj jeho povinnosti splnili. Každý by si za svým problémem měl stát a když už se ho nepokouší řešit, měl by si aspoň přiznat, že nějaký problém existuje. Klidně si přiznám, že mám problémy, není to nic, za co bych se musela přehnaně stydět. V dnešní době má každý nějaký problém, je to jakási součást, která k životu prostě patří, tak proč to neříct nahlas. Jsme jen lidské bytosti, omyly a pády dolů jsou přece úplně přirozené. Nevím, proč jsou lidé takoví, že své problémy maskují ve strachu, aby se jim někdo nevysmál, maskují je, aby předstírali, jak dokonalý život mají. Všichni jsou vlastně úplně v pohodě a nic je netíží, ale narovinu, kdo jim to má všechno věřit? Kdo má věřit, že ta jejich bezstarostnost je doopravdová? A navíc dokážeme přece lidi prokouknout, tak nevím, co je víc ponižující- vědět o někom, že má s něčím/někým/nevím problém a nebo vědět, že se přetváří a tím vlastně i lže. Neříkám, že by se lidé měli na potkání svěřovat, to ne, vím, že to nejde. Vždyť ani já od jisté doby neříkám celou pravdu, ale rozhodně na všechny světové strany nevytrubuju, že se mám fajn fajn fajnově a všechno v mém životě je světloulince růžové. Není a klidně si to napíšu na čelo.

Dlouho jsem nepsala (krom těch citově výlevních článků), co se vlastně děje tak nějak kolem mě. Myslím, že jednou jsem psala, jak sem slevila ze svých nároků, což je pravda a ještě pořád jsem se nepřesvědčila vrátit se do původních kolejí. Jenže i přesto, že jsem přestala trávit hodiny nad knížkama tak, jak jsem to dělávala doposud, pořád ještě nemám tak špatné výsledky. Důkazem toho je například výborná z kompozice z matematiky, což je něco, co se rozhodně nestává každý den. Řekněme, že jsem žádné matematické buňky nezdědila. Škola je prostě škola a vážně nevím, jestli mám tyhle řádky na nějaké podobné téma plýtvat.

Už je to nějaký ten pátek, co jsem otevřela Word a pokusila se něco stvořit. Dny byly poslední dobou hodně hektické a mě se večer už nic nechtělo, tak tak jsem stíhala všechno to, co bylo nutné. Usínat v sedě i ve stoje vážně teď zase dlouho zažít nechci. Posledních několik dnů se mi v hlavě usadil takový nápad, o kterém si nejsem jistá, jestli má cenu pokusit se ho převést do skutečnosti. Podzimní a hlavně zimní večery jsou dlouhé, i když... Kdykoli jindy bych dala skoro cokoli za nějaký nápad, ale teď je to samozřejmě všechno jinak. Nějak bych se z té krize měla vyhrabat.

Tak nějak teď všechny písničky pasují přímo na mou situaci. Nevím, jestli se toho mám bát a nebo ne. Taky jsem za spoustou věcí udělala hodně tlustou a hodně silnou černou čáru, takže minulost je minulost a já hodlám žít v přítomnosti s nadějí v nějakou budoucnost.

Vypsat se aspoň ze dvou procent z toho, co se mi honí hlavou je děsně fajn.

alibi.

13. listopadu 2011 v 20:57 | itsyourfuckingnightmare.
V sobotu jsem byla ve městě nakupovat. Když se mě nedávno doma zeptali, co bych chtěla k Vánocům, odpověděla jsem, že kromě nových brýlí a aspoň jedné knížky vlastně dohromady nic. Vždycky mi Vánoce připadaly jako takový ten typ svátku, kdy je důležité, že jsou lidé spolu než to, kolik dostanou dárků, které stály tolik a tolik peněz. Jenže naši nedali jinak a prostě jsem s nima do toho města jet musela. Nic nebylo platné přesvědčování, že mi knížky a brýle vážně stačí. A když jsem se pak procházela mezi regály, které byly plné oblčení ve snaze najít něco, co by se mi aspoň trochu líbilo, došla jsem k názoru, že Vánoce jsou tím nejironičtějším svátkem.

Každý popisuje vánoční idylku, kdy za okny padá sníh, z rádia vyhrávají koledy, lidé spolu sedí v obývacím pokoji, kde jim za zády svítí vánoční stromeček, jedí cukroví a popíjí u toho svařené víno. Najednou i ti největší nepřátelé sedí vedle sebe na gauči a koukají se společně na pohádku, která zrovna v televizi běží. Nevím, jestli si myslet, že přetvářka je zlá a nebo se radovat z toho, že aspoň jednou v roce jsou na sebe lidé trochu hodní.

A pak to všechno, co přichází po Vánocích. Všechny ty momenty, kdy každý mluví o tom, co všechno dostal. Někdy mi přijde, že zvyk dávat si nějaké dárky byl vlastně vymyšlen, aby si lidé dokazovali, jak jsou na tom lépe než ti ostatní. Občas přemýšlím nad tím, proč by Vánoce nemohly být zase tím starým svátkem, kdy se obklopíte lidmi, které máte opravdu srdečně rádi a pobudete spolu pár chvil. Proč nejdete o Vánocích jen tak na půlnoční, oblečeni v kabátech a v čepicích stažených hluboko přes uši, protože mráz vám zalézá už i pod nehty? Proč nepouštíte lodičky s malou svíčkou, proč nemyslíte na ty, kteří tu s vámi už nemohou být?

Proč jsou Vánoce tím nejkomerčnějším svátkem, který je už od října připomínán v televizi a obchodní domy se předhání, kdo jako první rozešle do schránek letáky plné předražených věcí, které "zaručeně musíte letos mít"? Všechno to kouzlo, které tu dříve bylo, pomalu mizí a myslím si, že je to škoda. A tak ty Vánoce pojmu letos trochu jinak. Letos to bude hlavně o tom, že jsem doma s rodinou, která pro mě znamená nejvíc. Bude to hlavně o tom, aspoň na chvíli zapomenout na okolní svět.

A kdyby někoho zajímalo, kolik jsem si toho nakonec koupila, tak něco přece jen. Ale skoro jsem se tam pohádala s našima, protože jsem odmítla, když mi chtěli koupit všechny věci, které jsem si vyzkoušela. Doufám, že jsem jim tak ukázala, že mi vážně nezáleží na tom, kolik balíčků pod stromkem uvidím. A za ten pocit, že nejsem jako všichni ostatní lidi, co znám, kteří nakupují za tisíce, to stojí.

(Tím, že přišel podzim a s ním i to psí počasí, které mě nutí být doma, přišly i inspirace a chuť k psaní článků. Ale ty komentáře stejně nepovolím :) )

sometimes.

8. listopadu 2011 v 19:22 | itsyourfuckingnightmare.
Chtěla jsem napsat dlouhý článek o tom, jak se mi poslední dobou vůbec nic nechce. Nechce se mi ráno vstávat z postele, nechce se mi chodit bosa po studených dlaždičkách, nechce se mi chodit do školy. Jenže potom si uvědomím, co všechno by z té mé nechuti cokoli dělat mohlo být, a tak se přemůžu- prostě z té vyhřáté postele vstanu a do toho nudného šedého ústavu, kde vás nutí dělat věci, které se vám ani za mák nelíbí, jdu. Jenže je to jako naschvál, jen co překročím práh starých dveří, o kterých si už šestým rokem myslím, že se brzy rozpadnou, moje nálada, která se až doposud pohybovala někde těsně nad nulou, klesne až kamsi na absolutní nulu (tedy -273, pokud se nemýlím). Nechce se mi poslouchat, jak si každý stěžuje, že nic nestíhá a jak nechce psát písemku. Samozřejmě, že já na tom asi nejsem o moc lépe, ale prostě mi přijde hodně ohrané, pořád dokola opakovat jednu a tu samou písničku. No a když pak vidím i ty, kteří se na každého usmívají a přitom ho kdesi za rohem pomlouvají, nechce se mi už ani otevírat oči a nejradši bych zase co nejrychleji utekla ven.

A přitom je to všechno tak obrovský stereotyp! Už ani nevím, co se kdy stalo, protože dny se mi slévají do jedné černobílé šmouhy, kdy si uvědomuji pouze to, jestli jsem šla spát pozdě nebo ještě později a pak taky to, kolik věcí jsem zase zapoměla udělat. Jsem zvyklá si všechny povinnosti pořád sunout před sebou s tím, že jednou si prostě čas udělám a všechno dohoním. Jenže čas není a tak povinností nabývá a já při pomyšlení na to, co všechno mě čeká, radši rychle všechny myšlenky vyháním z hlavy.

Taky jsem poslední dobou hodně slevila ze svých požadavků sama na sebe. Chtěla jsem být aspoň jednou v něčem dobrá, chtěla jsem, abych na sebe aspoň pár vteřin za život mohla být pyšná. Chtěla jsem, aby měli doma radost. Jenže všechno to jde teď nějak pryč. Jako by mi to všechno proklouzávalo mezi prsty a vy než se otočíte a natáhnete ruku, je to už všechno ztracené. Začala jsem si uvědomovat, že mi začíná být jedno, jaké mám známky z oblíbenýh předmětů a taky to, kolik za den napíšu slov do Wordu. Nevím, jestli to je tím podzimem anebo jenom mnou samotnou. Potřebovala bych aspoň pár dní volna, pár dní pro sebe, kdy bych se zase dala dokupy. Jenže nic takového se mi zřejmě nedostane, když nepočítám ten příští týden, kdy máme čtvrtek a pátek prázdniny. Ale prázdniny mi v tomhle případě moc nepomohou, protože asi nebudu doma. Takže zase nic. Asi se svůj život nikdy neuklidním.

V neděli jsem se po dlouhé době dívala na televizi a potom jsem měla zajímavý rozhovor s tátou. Pokud se tři věty, které padly vůbec za rozhovor dají považovat. Divil se, že se nějaká postava z filmu, jehož jméno už samozřejmě nevím, nebojí smrti, nýbrž na tohle téma často žertuje byť ví, že jí nezbývá moc času. Chvíli jsem se nad tím zamyslela. A potom zamumlala, že mě by to asi bylo taky jedno, jestli prožiju na Zemi nějakolik dalších let, které určitě nikam nepovedou, anebo jestli ne. Nutno podotknout, že mou poznámku nijak nekomentoval. Ale já nad tím musela přemýšlet ještě před spaním a celý pondělní den. Ve škole jsem se potom na nic nemohla soustředit, protože myšlenkama jsem létala úplně v jiných dimenzích a celkově jsem těch šest hodin tam jen přetrpěla. Teď nevím, možná si už nejsem tak jistá, jestli by mi to bylo jedno. Možná, že když má někdo smůlu v životě, měl by si svůj kalich hořkosti vypít až do dna. Možná že by se každý svým problémům měl tvrdě postavit a pokusit se je vyřešit.

Ale ne, každý si jen stěžuje a nic pro změnu nedělá. Škoda, že i já patřím do téhle většiny. Jenže mi připadá, že na změnění spousty věcí, které přímo žadoní o nápravu, prostě nemám sílu. A tak se budu plácat v sebelítosti, budu přemýšlet coby-kdyby, budu psát depresivní články a povídky, v noci brečet do polštáře a přes den se tvářit jako, že je všechno v tom největším pořádku.

Občas mi můj život připadá jako hodně smutná komedie. Na druhou stranu si myslím, že za ty herecké výkony, které občas podávám, by mě měl někdo aspoň pochválit.

Občas bych tohle všechno a potom ještě spousty dalšího chtěla někomu povědět. Jenže sbohem sny a vítej realito- nikoho tvoje fňukání nezajímá. Každý se radši stará o to, aby si neušpinil triko nebo nezlomil nehet místo toho, aby se občas rozhlédl kolem sebe. A tak je člověk na světě vlastně pořád sám, i když je obklopený 7 miliardami dalších stvoření. Život je prostě svině.

(Někdy by mě zajímalo, co by mi někdo odpovědě, kdybych nezakázala komentáře, ale myslím si, že dneska si se svou zvědavostí pohrávat nebudu.)

what do you do.

6. listopadu 2011 v 13:10 | itsyourfuckingnightmare.
Zvláštní, jak se někdo v docela krátkém časovém úseku dokáže tak hodně změnit. Nemluvím o tom, když si někdo koupí nové oblečení, obarví si jinak vlasy, anebo začne poslouchat úplně jiný styl hudby. Hodně mě překvapuje, jak se všichni radikálně mění hlavně tam někde "uvnitř". Nechápu, jak někdo může kompletně změnit názory a chování, aniž by měl nějalý velký důvod, anebo by za jeho změnou stálo něco vážného. Občas pak nevím, čemu mám věřit, když jsou dotyční kolem mě pokaždé jiní. Možná nezbývá nic jiného než si jich nevšímat, možná zbývá jenom zavřít se zase do sebe. Stejně si pořád myslím, že člověk by měl věřit jen sám sobě a hlavně spoléhat se jen na sebe. A tak proč se každý diví, že chci být sama, že se nechci s nikým moc bavit? Protože když vás potom zradí, tak to bolí a já nic takového nechci.
(Bože, byla jsem tak hloupě naivní, když jsem si myslela, že něco by se mohlo změnit. Byla jsem tak slepá!)

Včera jsem měla nějakou zvláštní náladu. Nejdřív jsem si otevřela tohle okno s tím, že bych mohla napsat normální článek, ale pořád jsem ze sebe nemohla dostat ta správná slova. Nakonec jsem to zabalila a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Nebyla jsem spokojená ani s layem, tak jsem ho asi pětkrát změnila. Včera byl prostě divný den a já ho skoro celý strávila posloucháním papa roach.

Asi před týdnem jsem se zase dala dokupy a začala psát novou povídku, prostě jsem potřebovala něco, čím bych si aspoň na chvíli zaměstnala mozek. Potřebovala jsem něco psát, abych nemusela myslet na ty všechny věci, na které většinou myslím. Potřebovala jsem se nějak odreagovat a dokázat si, že ještě pořád dokážu něco sesmolit. Jenže asi bych to zase nebyla já, kdybych byla aspoň jednou s něčím spokojená. Nesnáším to, když se dostanu do bodu, kdy už prostě nevím, co mám psát dál. A tak většinou nechám všechno rozepsané, protože to nechci ničím zkazit. Někdy si říkám, jestli bych neměla všechny "pokusy", které mám ve složce uložené, smazat a začít úplně od znovu.

Ale dneska je mi zase divně, zdá se, že podzim začal plně působit. Zase bych se nejradši zahrabala hluboko pod zem a nekomunikovala s celým světem. Vidím to asi tak, že večer zase napíšu nějakou depresivní jednodílovou povídku, budu u toho poslouchat všechny smutné písničky, co znám a až mi jednou zase bude veselo, všechno to smažu.

"So what do you do
When it all comes down on you?
Do you run and hide
Or face the truth?"

Ale i přesto, že někomu by se mohlo zdát, jak na tom jsem špatně, tak to tak není. Jsem zvyklá a se vším špatným se hrdě vypořádám. Protože život mě to už prostě naučil.

PS: Myslím si, že nemá cenu vysvětlovat, proč mám pořád zakázané komentáře. Upřímně, kdo by se chtěl k tomuhle vůbec vyjadřovat? Nikdo, já vím.

save me.

5. listopadu 2011 v 19:47 | itsyourfuckingnightmare.
"Ever since the day you let my fates been set unknown
How many years to walk this path alone
So much to see tonight, so why'd you close your eyes?
Why can't I shut mine?"

anthem of the angels.

2. listopadu 2011 v 18:29 | itsyourfuckingnightmare. |  stories.
Tuhle povídku jsem napsala asi před třemi týdny. Nejprve jsem ji chtěla psát na pokračování, ale nakonec jsem si uvědomila, že takhle mi to perfektně stačí. Rozhodla jsem se ji zvěřejnit zrovna dnes, protože 2. listopadu se slaví Památka zesnulých. A taky proto, že je věnována Jimmymu (: .
PS: Anthem Of The Angels je moje nejoblíbenější písnička od Breaking Benjamin.

Drobounké kapky se jemně spouštěly z šedých oblak a máčely všechno, kam jen dopadaly. Svět byl jako zahalen tmavou pokrývkou. Ty tam byly horké letní dny, všechen ten čas vystřídala tma a chlad, který přinášel podzim. Dny se tak jako pokaždé v tuto roční dobu krátily a noc přicházela daleko dříve, než by si lidé přáli. Kdo se rád neprocházel ve volných odpoledních, kdo na sebe rád nenechal dopadat teplé sluneční paprsky?

Po úzké cestě šla dívka. Její dlouhé tmavé vlasy byly schovány pod pletenou čepicí. Pospíchala, zdálo se, jako by nechtěla být venku sama, možná se bála, že když se zdrží, bude se domů vracet za tmy. Nebyla vysoká, nevypadala ani nijak sebevědomě. Snažila se všem vyhýbat, snažila se, aby si její přítomnosti nikdo nevšiml. Zda to bylo záměrné, anebo to byla jedna z dalších jejích vlastností, to se z jejího obličeje vyčíst nedalo.