anthem of the angels.

2. listopadu 2011 v 18:29 | itsyourfuckingnightmare. |  stories.
Tuhle povídku jsem napsala asi před třemi týdny. Nejprve jsem ji chtěla psát na pokračování, ale nakonec jsem si uvědomila, že takhle mi to perfektně stačí. Rozhodla jsem se ji zvěřejnit zrovna dnes, protože 2. listopadu se slaví Památka zesnulých. A taky proto, že je věnována Jimmymu (: .
PS: Anthem Of The Angels je moje nejoblíbenější písnička od Breaking Benjamin.

Drobounké kapky se jemně spouštěly z šedých oblak a máčely všechno, kam jen dopadaly. Svět byl jako zahalen tmavou pokrývkou. Ty tam byly horké letní dny, všechen ten čas vystřídala tma a chlad, který přinášel podzim. Dny se tak jako pokaždé v tuto roční dobu krátily a noc přicházela daleko dříve, než by si lidé přáli. Kdo se rád neprocházel ve volných odpoledních, kdo na sebe rád nenechal dopadat teplé sluneční paprsky?

Po úzké cestě šla dívka. Její dlouhé tmavé vlasy byly schovány pod pletenou čepicí. Pospíchala, zdálo se, jako by nechtěla být venku sama, možná se bála, že když se zdrží, bude se domů vracet za tmy. Nebyla vysoká, nevypadala ani nijak sebevědomě. Snažila se všem vyhýbat, snažila se, aby si její přítomnosti nikdo nevšiml. Zda to bylo záměrné, anebo to byla jedna z dalších jejích vlastností, to se z jejího obličeje vyčíst nedalo.


Zastavila se před menším náhrobkem. Nejprve nechala své oči přečíst si nápis, který byl do tmavého kamene vytesán, ale brzy je zavřela, aby slzy, které se v jejích šedých očích utvořily, zůstaly tam, kde mají být. Nejprve si nebyla tak přesně jistá, jestli se nějaké slzy objeví, po tom všem jí to připadalo, jako by vyplakala celé moře slz a zásoby se vyprázdnily. Teď věděla, že to všechno byly jen domněnky a žádná realita.

Rozhlédla se kolem sebe, aby zjistila, jestli je tu ještě někdo, kdo by ji mohl vidět. Nesetkala se ovšem s nikým, jen s párem starých stromů, které už pomalu začaly shazovat své listí na zimu. Byly tu také další náhrobky, které jako by křičely na celý svět, že jsou místy posledního odpočinku lidí, kteří si možná vůbec nezasloužili zemřít.

"Je mi to líto." Zašeptala skoro nejistá si tím, jestli se neutopí v slzách, které se pořád draly na povrch. Věděla, že slova, která ji od úst bral studený vítr, nikdo neslyší. Byla určená osobám, které už nebyly mezi živými. Ač to bylo sebevíce pošetilé, právě tady na tomhle ponurém místě se jim cítila být blíže, než kdekoli jinde.

Ještě chvíli se dívala na náhrobek, možná čekala, že jí někdo skutečně odpoví. Když se nic nedělo, a kapky, které se doposud poklidně spouštěly na zem, začaly být stále větší a studenější, políbila drobnou červenou růži, kterou dosud držela v ruce a položila ji na kamenný podstavec. Potom jemně pohladila jména, která kameník zvěčnil do tmavého kamene, a zadívala se na nebe.

"Je to má vina. Chtěla bych to vzít zpátky. Chtěla bych poprosit o odpuštění, vidět zase ten úsměv, který jsem vídávala tak dlouho, na který jsem byla tak zvyklá." Šeptala, jak nejtišeji mohla, aby ji nikdo neslyšel.
Nestála na místě dlouho, brzy se otočila, aby se vydala zpátky po cestě, kterou sem přišla. Východ z tohoto místního hřbitova nebyl tak daleko, jen kousek cesty. Přidala trochu do kroku, protože už bylo pozdě. Mohlo být něco kolem páté hodiny večerní a přesto, že se obvykle stmívalo až kolem šesté, bylo už poměrně šero. Nic nebylo děsivější než podvečer na hřbitově, i když se to všechno zdálo směšné. Jak by mohlo být místo poklidného odpočinku něco, čeho by se lidé měli doopravdy bát?

Sklopila hlavu, aby se vyhnula veškerému očnímu kontaktu s kýmkoli, kdo by se tu také mohl nacházet. Byla už skoro u branky, když uslyšela hlas.

"Není to tvá vina."

Zarazila se a zavřela oči, jak jen nejsilněji mohla. Nebyla si jistá, jestli se jí to nezdálo, poslední dobou nespala moc dobře, většinou se během noci několikrát probudila kvůli nočním můrám, které ji sužovaly. Občas slýchávala hlasy nebo zvuky, které nebyly opravdové. Proto by se teď vůbec nedivila, kdyby otevřela oči a nikoho nespatřila.
Nakonec přemohla všechny myšlenky nerozhlížet se kolem a pokračovat v cestě domů. Něco ji nutilo podívat se, komu patří ten hlas, který uslyšela.

Zvedla hlavu a otevřela oči. Byla si jistá, že ještě před chvíli tu nikdo nebyl. Mohla by odpřísáhnout, že ještě před chvílí byla na celém hřbitově úplně sama. Všichni byli v tomhle psím počasí doma.

"Prosím?"

Všimla si postavy muže, jenže teď si zase nebyla jistá, jestli to mluvil na ni. Samozřejmě, že tu nebyl nikdo další, ale i ona před chvílí mluvila, aniž by její slova byla určené někomu skutečnému. Někomu skutečně živému, pomyslela si.
Seskočil z kamenné zídky, kterou byl celý prostor obehnán a na které až doposud nečinně seděl. Lekla se, když uviděla, že se pohnul a teď se k ní přibližoval.

Hlavou jí běžely nejrůznější myšlenky. Kdyby se jí teď něco stalo, zřejmě by se to nikdo nedozvěděl. Nikdo by se po ní nesháněl, zmizela by z povrchu zemského tiše a neviděna.

Všechny špatné myšlenky ji opustily, když se k ní přiblížil natolik, že se mu mohla podívat do očí. Byly modré. Ne takové, jako každého třetího člověka, který měl modré oči. Byly naprosto odlišné. V dobrém slova smyslu. Hned se z nich dalo vyčíst, že jí rozhodně nechce ublížit.

"Myslel jsem tím to, že tu nejsou. To není tvá vina." Usmál se na ni a zůstal stát dobré dva metry od ní. Nechtěl ji vylekat.
Překvapeně zvedla oči. Nebyla vůbec žádná šance, že by ji slyšel. Předtím mluvila naprosto tiše, spíše pro sebe než pro okolí. Navíc si byla naprosto jistá, že kolem nikdo nebyl.

"Ale jak-?" Překonala veškerou zvědavost.

Jemně zavrtěl hlavou, tak, že mu pramen jeho černých vlasů, které byly zmáčené deštěm, spadl do obličeje. Usmál se na ni, ale na položenou otázku neodpověděl.

Zvědavě si ho prohlížela a zůstávala potichu. Nebyla si jistá, s kým má tu čest, proto nechtěla udělat nic, čeho by mohla později litovat. Stále pršelo a obloha byla teď temnější než před chvílí. Věděla, že jestli se zdrží ještě pár dalších minut, domů půjde doopravdy po tmě a to bylo to jediné, co si teď přála. Navíc byla také docela zima, na sobě měla jen slabý šedý kabát, který byl skoro celý zmáčený ledovými kapkami.

Zdálo se, jako by jí četl myšlenky, aspoň to si na malou chvilku pomyslela. Nakonec ale vyhrál čistý rozum, který jí říkal, že nic takového není možné. Nikdo neumí číst myšlenky, i když si to už mnoho lidí přálo. I ona byla jednou z nich, když byla malá.

Natáhl ruku skoro jako by se bál její reakce. "Brzy bude tma."

(Komentáře jsou uzavřeny)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama