let's be honest.

16. listopadu 2011 v 19:58 | itsyourfuckingnightmare.
Chtěla bych mít po ruce pokaždé, když někdo hodlá vyslovit nějaké převratné moudro, diktafon, abych to nahrála a potom, když své rozhodnutí změní nebo si začne protiřečit, mu to mohla pustit. Vážně, lidé by si tak ušetřili spousty hádek a na světě by byl zase mír, haha. Ale někdy je to vážně vtipné, když člověk řekne jedno tvrzení a za deset minut mluví úplný opak, to mě pak přímo nutí si myslet, jak je dotyčný úplný debil. Občas by neuškodilo, kdyby si lidé za svými názory stály, a ne je měnili podle toho, jak se jim to zrovna hodí. Ale to jen tak, na úvod, protože škola a další okolí je tohoto jevu milým důkazem :).

Nesnáším, když se někdo z něčeho vymlouvá a nebo prostě nechá ostatní, aby za něj jeho povinnosti splnili. Každý by si za svým problémem měl stát a když už se ho nepokouší řešit, měl by si aspoň přiznat, že nějaký problém existuje. Klidně si přiznám, že mám problémy, není to nic, za co bych se musela přehnaně stydět. V dnešní době má každý nějaký problém, je to jakási součást, která k životu prostě patří, tak proč to neříct nahlas. Jsme jen lidské bytosti, omyly a pády dolů jsou přece úplně přirozené. Nevím, proč jsou lidé takoví, že své problémy maskují ve strachu, aby se jim někdo nevysmál, maskují je, aby předstírali, jak dokonalý život mají. Všichni jsou vlastně úplně v pohodě a nic je netíží, ale narovinu, kdo jim to má všechno věřit? Kdo má věřit, že ta jejich bezstarostnost je doopravdová? A navíc dokážeme přece lidi prokouknout, tak nevím, co je víc ponižující- vědět o někom, že má s něčím/někým/nevím problém a nebo vědět, že se přetváří a tím vlastně i lže. Neříkám, že by se lidé měli na potkání svěřovat, to ne, vím, že to nejde. Vždyť ani já od jisté doby neříkám celou pravdu, ale rozhodně na všechny světové strany nevytrubuju, že se mám fajn fajn fajnově a všechno v mém životě je světloulince růžové. Není a klidně si to napíšu na čelo.

Dlouho jsem nepsala (krom těch citově výlevních článků), co se vlastně děje tak nějak kolem mě. Myslím, že jednou jsem psala, jak sem slevila ze svých nároků, což je pravda a ještě pořád jsem se nepřesvědčila vrátit se do původních kolejí. Jenže i přesto, že jsem přestala trávit hodiny nad knížkama tak, jak jsem to dělávala doposud, pořád ještě nemám tak špatné výsledky. Důkazem toho je například výborná z kompozice z matematiky, což je něco, co se rozhodně nestává každý den. Řekněme, že jsem žádné matematické buňky nezdědila. Škola je prostě škola a vážně nevím, jestli mám tyhle řádky na nějaké podobné téma plýtvat.

Už je to nějaký ten pátek, co jsem otevřela Word a pokusila se něco stvořit. Dny byly poslední dobou hodně hektické a mě se večer už nic nechtělo, tak tak jsem stíhala všechno to, co bylo nutné. Usínat v sedě i ve stoje vážně teď zase dlouho zažít nechci. Posledních několik dnů se mi v hlavě usadil takový nápad, o kterém si nejsem jistá, jestli má cenu pokusit se ho převést do skutečnosti. Podzimní a hlavně zimní večery jsou dlouhé, i když... Kdykoli jindy bych dala skoro cokoli za nějaký nápad, ale teď je to samozřejmě všechno jinak. Nějak bych se z té krize měla vyhrabat.

Tak nějak teď všechny písničky pasují přímo na mou situaci. Nevím, jestli se toho mám bát a nebo ne. Taky jsem za spoustou věcí udělala hodně tlustou a hodně silnou černou čáru, takže minulost je minulost a já hodlám žít v přítomnosti s nadějí v nějakou budoucnost.

Vypsat se aspoň ze dvou procent z toho, co se mi honí hlavou je děsně fajn.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama