miracles.

24. listopadu 2011 v 20:32 | itsyourfuckingnightmare.
Neděle byla sama o sobě zvláštní den. Chtěla jsem si poslední den toho volna, které nám bylo naděleno, užít a hlavně si odpočinout a nabrat síly na další dny. Nejprve jsem se těšila, že pojedeme k příbuzným, protože poslední dobou není nic horšího než sezení doma, ale všechny plány byly nakonec posunuty na příští víkend. Než jsem se ráno vyhrabala z postele, bylo docela pozdě a nakonec jsem se na poslední chvíli rozhodla jet s našima na vánoční trhy. Někdo by si mohl říct, že si docela protiřečím, neboť jsem asi o dva články nazpátek psala, jak jsou Vánoce ironickým svátkem, který svou původní podstatu neuvěřitelně změnil. Ne, tenhle názor jsem ještě nezměnila, ale v to nedělní ráno se mi nechtělo sedět sama doma a utápět se v depresi z toho, co mě čeká a co všechno musím udělat. Je tedy pravda, a to vážně musím uznat, že atmosféru mají tyhle události vážně krásnou, jen ten sníh trochu chyběl. Jenže já v pátek našla písničku schovanou kdesi na úplném dnu mé mp4, o které jsem doposud nevěděla, takže jsem její slova měla pořád na mysli a tak nějak jsem se spíš nechala chytit v pasti tónů, než abych si vštěpovala do paměti každičký moment, kdy jsem byla venku mezi stánky. Ale mám naušnice, to je asi pozitivum, které je nutno zmínit.

Jenže pak to tak nějak přišlo. Začalo to v tělocvičně, kdy se mi nedařil jeden hloupý cvik. Měla jsem slzy v očích, protože jsem se vážně snažila jak nejvíce jsem mohla. Připadala jsem si potom úplně k ničemu, jako ten největší debil na světě, který prostě nedokáže tak jednoduchou věc. Brečela jsem pak ještě cestou domů, najednou ze mě tak nějak padaly všechny ty emoce, které jsem zase takovou dlouho dobu držela. Asi o půl čtvrté odpoledne jsem už byla v pyžamu v posteli. Naštěstí naši nebyli doma a všechny slzy do té doby, než přišli, vyschly.

Možná jsem to všechno, co se mi tehdy honilo hlavou, měla napsat do deníku nebo prostě jen tak na papír, protože mě napadalo mnoho věcí, které bych pak později mohla někde použít. Jenže jsem nechtěla všechno to psát na papír, čímž bych si vlastně přiznala, že je všechno reálné a že je to doopravdy mou součástí. Znáte to, dokud si nahlas nepřiznáte, že něco není v pořádku, můžete ještě pořád předstírat, jak vám je fajn. Jenže co potom s popsanými řádky? Co se slovy, s větami a odstavci? Někde jsem četla, že má člověk své trápení napsat na papír a potom ho zapálit, že prý pomalu hořící papír je jako ty problémy, které jsou na něm zvěčněné. Když on shoří na popel, zmizí ze světa, je to jako s problémy, které se dají vyřešit, až tu prostě nebudou. Jenže při mém štěstí by se mi podařilo podpálit celý byt a uhořet v něm i se svým papírem.

Jenže potom to zase všechno přišlo. Bylo půl dvanácté v noci, v mém pokoji nebylo vidět ani na krok. Dusila jsem se v té tmě a chtěla někam utéct. Chtěla jsem rozsvítit všechna světla a promluvit si s někým. Ale všichni spali a já si musela dávat pozor, aby moje vzlyky neslyšeli. Tentokrát se všechny slzy vsákly do polštáře, který se v ten moment stal mým nejlepším přítelem. Připadala jsem si vážně hrozně, jako všichni ti, co se neumí dát do pořádku a snaží se svoje problémy řešit všemi různými (a často zvrhlými) způsoby. To už naštěstí já nedělám.

Zvláštní je, že je pro mě i docela těžké, napsat tyhle řádky. Ale tohle psaní mi vážně pomáhá. Dřív jsem si psala blog, kam jsem si přidávala fotky a oblíbené písničky. Teď se pro mě blog stal něčím jiným, něčím, na čem mi mnohem více záleží. Lidi jsou zlí a falešní, v momentu kdy je nejvíce potřebujete, se na vás otáčí zády a strouhají vám mrkvičku. Jen se v těch sračkách koupej sama.

I don't really mind if I just fade away...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama