sometimes.

8. listopadu 2011 v 19:22 | itsyourfuckingnightmare.
Chtěla jsem napsat dlouhý článek o tom, jak se mi poslední dobou vůbec nic nechce. Nechce se mi ráno vstávat z postele, nechce se mi chodit bosa po studených dlaždičkách, nechce se mi chodit do školy. Jenže potom si uvědomím, co všechno by z té mé nechuti cokoli dělat mohlo být, a tak se přemůžu- prostě z té vyhřáté postele vstanu a do toho nudného šedého ústavu, kde vás nutí dělat věci, které se vám ani za mák nelíbí, jdu. Jenže je to jako naschvál, jen co překročím práh starých dveří, o kterých si už šestým rokem myslím, že se brzy rozpadnou, moje nálada, která se až doposud pohybovala někde těsně nad nulou, klesne až kamsi na absolutní nulu (tedy -273, pokud se nemýlím). Nechce se mi poslouchat, jak si každý stěžuje, že nic nestíhá a jak nechce psát písemku. Samozřejmě, že já na tom asi nejsem o moc lépe, ale prostě mi přijde hodně ohrané, pořád dokola opakovat jednu a tu samou písničku. No a když pak vidím i ty, kteří se na každého usmívají a přitom ho kdesi za rohem pomlouvají, nechce se mi už ani otevírat oči a nejradši bych zase co nejrychleji utekla ven.

A přitom je to všechno tak obrovský stereotyp! Už ani nevím, co se kdy stalo, protože dny se mi slévají do jedné černobílé šmouhy, kdy si uvědomuji pouze to, jestli jsem šla spát pozdě nebo ještě později a pak taky to, kolik věcí jsem zase zapoměla udělat. Jsem zvyklá si všechny povinnosti pořád sunout před sebou s tím, že jednou si prostě čas udělám a všechno dohoním. Jenže čas není a tak povinností nabývá a já při pomyšlení na to, co všechno mě čeká, radši rychle všechny myšlenky vyháním z hlavy.

Taky jsem poslední dobou hodně slevila ze svých požadavků sama na sebe. Chtěla jsem být aspoň jednou v něčem dobrá, chtěla jsem, abych na sebe aspoň pár vteřin za život mohla být pyšná. Chtěla jsem, aby měli doma radost. Jenže všechno to jde teď nějak pryč. Jako by mi to všechno proklouzávalo mezi prsty a vy než se otočíte a natáhnete ruku, je to už všechno ztracené. Začala jsem si uvědomovat, že mi začíná být jedno, jaké mám známky z oblíbenýh předmětů a taky to, kolik za den napíšu slov do Wordu. Nevím, jestli to je tím podzimem anebo jenom mnou samotnou. Potřebovala bych aspoň pár dní volna, pár dní pro sebe, kdy bych se zase dala dokupy. Jenže nic takového se mi zřejmě nedostane, když nepočítám ten příští týden, kdy máme čtvrtek a pátek prázdniny. Ale prázdniny mi v tomhle případě moc nepomohou, protože asi nebudu doma. Takže zase nic. Asi se svůj život nikdy neuklidním.

V neděli jsem se po dlouhé době dívala na televizi a potom jsem měla zajímavý rozhovor s tátou. Pokud se tři věty, které padly vůbec za rozhovor dají považovat. Divil se, že se nějaká postava z filmu, jehož jméno už samozřejmě nevím, nebojí smrti, nýbrž na tohle téma často žertuje byť ví, že jí nezbývá moc času. Chvíli jsem se nad tím zamyslela. A potom zamumlala, že mě by to asi bylo taky jedno, jestli prožiju na Zemi nějakolik dalších let, které určitě nikam nepovedou, anebo jestli ne. Nutno podotknout, že mou poznámku nijak nekomentoval. Ale já nad tím musela přemýšlet ještě před spaním a celý pondělní den. Ve škole jsem se potom na nic nemohla soustředit, protože myšlenkama jsem létala úplně v jiných dimenzích a celkově jsem těch šest hodin tam jen přetrpěla. Teď nevím, možná si už nejsem tak jistá, jestli by mi to bylo jedno. Možná, že když má někdo smůlu v životě, měl by si svůj kalich hořkosti vypít až do dna. Možná že by se každý svým problémům měl tvrdě postavit a pokusit se je vyřešit.

Ale ne, každý si jen stěžuje a nic pro změnu nedělá. Škoda, že i já patřím do téhle většiny. Jenže mi připadá, že na změnění spousty věcí, které přímo žadoní o nápravu, prostě nemám sílu. A tak se budu plácat v sebelítosti, budu přemýšlet coby-kdyby, budu psát depresivní články a povídky, v noci brečet do polštáře a přes den se tvářit jako, že je všechno v tom největším pořádku.

Občas mi můj život připadá jako hodně smutná komedie. Na druhou stranu si myslím, že za ty herecké výkony, které občas podávám, by mě měl někdo aspoň pochválit.

Občas bych tohle všechno a potom ještě spousty dalšího chtěla někomu povědět. Jenže sbohem sny a vítej realito- nikoho tvoje fňukání nezajímá. Každý se radši stará o to, aby si neušpinil triko nebo nezlomil nehet místo toho, aby se občas rozhlédl kolem sebe. A tak je člověk na světě vlastně pořád sám, i když je obklopený 7 miliardami dalších stvoření. Život je prostě svině.

(Někdy by mě zajímalo, co by mi někdo odpovědě, kdybych nezakázala komentáře, ale myslím si, že dneska si se svou zvědavostí pohrávat nebudu.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama