what do you do.

6. listopadu 2011 v 13:10 | itsyourfuckingnightmare.
Zvláštní, jak se někdo v docela krátkém časovém úseku dokáže tak hodně změnit. Nemluvím o tom, když si někdo koupí nové oblečení, obarví si jinak vlasy, anebo začne poslouchat úplně jiný styl hudby. Hodně mě překvapuje, jak se všichni radikálně mění hlavně tam někde "uvnitř". Nechápu, jak někdo může kompletně změnit názory a chování, aniž by měl nějalý velký důvod, anebo by za jeho změnou stálo něco vážného. Občas pak nevím, čemu mám věřit, když jsou dotyční kolem mě pokaždé jiní. Možná nezbývá nic jiného než si jich nevšímat, možná zbývá jenom zavřít se zase do sebe. Stejně si pořád myslím, že člověk by měl věřit jen sám sobě a hlavně spoléhat se jen na sebe. A tak proč se každý diví, že chci být sama, že se nechci s nikým moc bavit? Protože když vás potom zradí, tak to bolí a já nic takového nechci.
(Bože, byla jsem tak hloupě naivní, když jsem si myslela, že něco by se mohlo změnit. Byla jsem tak slepá!)

Včera jsem měla nějakou zvláštní náladu. Nejdřív jsem si otevřela tohle okno s tím, že bych mohla napsat normální článek, ale pořád jsem ze sebe nemohla dostat ta správná slova. Nakonec jsem to zabalila a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Nebyla jsem spokojená ani s layem, tak jsem ho asi pětkrát změnila. Včera byl prostě divný den a já ho skoro celý strávila posloucháním papa roach.

Asi před týdnem jsem se zase dala dokupy a začala psát novou povídku, prostě jsem potřebovala něco, čím bych si aspoň na chvíli zaměstnala mozek. Potřebovala jsem něco psát, abych nemusela myslet na ty všechny věci, na které většinou myslím. Potřebovala jsem se nějak odreagovat a dokázat si, že ještě pořád dokážu něco sesmolit. Jenže asi bych to zase nebyla já, kdybych byla aspoň jednou s něčím spokojená. Nesnáším to, když se dostanu do bodu, kdy už prostě nevím, co mám psát dál. A tak většinou nechám všechno rozepsané, protože to nechci ničím zkazit. Někdy si říkám, jestli bych neměla všechny "pokusy", které mám ve složce uložené, smazat a začít úplně od znovu.

Ale dneska je mi zase divně, zdá se, že podzim začal plně působit. Zase bych se nejradši zahrabala hluboko pod zem a nekomunikovala s celým světem. Vidím to asi tak, že večer zase napíšu nějakou depresivní jednodílovou povídku, budu u toho poslouchat všechny smutné písničky, co znám a až mi jednou zase bude veselo, všechno to smažu.

"So what do you do
When it all comes down on you?
Do you run and hide
Or face the truth?"

Ale i přesto, že někomu by se mohlo zdát, jak na tom jsem špatně, tak to tak není. Jsem zvyklá a se vším špatným se hrdě vypořádám. Protože život mě to už prostě naučil.

PS: Myslím si, že nemá cenu vysvětlovat, proč mám pořád zakázané komentáře. Upřímně, kdo by se chtěl k tomuhle vůbec vyjadřovat? Nikdo, já vím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama