Prosinec 2011

scars.

19. prosince 2011 v 11:10 | itsyourfuckingnightmare.
Občas mám takové zvláštní přání- pochopit lidi. Vážně bych chtěla přijít na to, jak přemýšlí, proč dělají to, co dělají, proč vás jednou mají hrozně rádi a druhý den nenávidí. Proč mlčí, když by měli mluvit. Proč se usmívají, když by se měli mračit. Proč milují, když ve skutečnosti odporně nenávidí. Možná za tím vším je něco hlubšího, možná něco skrývají a nebo to jsou ubožáci, co se neumí postavit pravdě čelem.

Pamatuji si, jak jsem tehdy chtěla pomoct. Věděla jsem o něčem špatném a chtěla udělat něco dobrého, aby se to všechno spravilo. Nemohla jsem pochopit, kde se stala chyba a proč nic nefunguje. Teď už chápu, chápu to asi po 3 letech. Teprve teď vím, jaké to předtím bylo. Nikdy si pořádně neuvědomíme, jak někomu může být, dokud nejsme na jeho místě. Taky zvláštní, že musíte nejprve spousty věcí ztratit, než přijde to porozumění, to dobro, to světlé.

Přijde nový rok, za starým se zavřou vrátka a nebude cesta zpátky. Uzavře se další kapitola životů a před sebou budeme mít úplně čistý stůl. Docela se na to těším, ale ještě více se těším na novoroční předsevzetí. Protože: 1. nevěřit nikomu 2. neodpouštět zrady a podvody (protože jsem takový hloupoučký tvor, co pořád věří v dobro?) 3. chodit do knihovny a nepodvádět při tom! 4. postavit se konečně na nohy a dělat se sebou něco. Je toho hodně a zřejmě bude chvíli trvat, než se začně něco měnit. Ale musím počkat. Budu čekat.

Mám zase chuť napsat novou povídku. Ale víte co, já mám těch pokusů ve složce asi padesát a stejně to nikam nevede, nikdy nejsem odhodlaná natolik, něco dokončit. Ale já se snažím. Vážně. Jenže to jdu takle po ulici a najednou něco vidím, potom mám chuť o tom napsat. A ven chodím pořád, pořád vidím něco nového, něco, o čem jsem ještě nepsala. Jak si pak má člověk vybrat?

Pak smažu staré jizvy a nahradím je vzpomínkami. A možná ještě něco, kdo ví.

and run.

16. prosince 2011 v 16:25 | itsyourfuckingnightmare.
Život jako na horské dráze s tím, že teď pravděpodobně projíždím nějakým temným podzemním tunelem, který je dlouhý asi jako život sám bez jakéhokoli světla na konci. A světlo prý má být vysvobozením, nadějí, jiskrou v temnotě, co já vím.
Strach ze zklamání, neúspěchů, smutku a neštěstí. Možná si všechno jenom moc beru, možná že to není takové, jaké mi připadá, ale koho se ptát, kdo vám dnes poradí a pomůže?

Taky jsem dlouho nepsala, protože nebylo o čem a to, co jsem už tolikrát napsat chtěla, prostě nemělo smysl psát. Chtěla jsem zkusit, jaké to je, odpoutat se na malou chvilku od tohoto virtuálního úkrytu. Chtěla jsem žít zase v tom světě, který je kolem mě. Asi to nevyšlo přesně tak, jak jsem chtěla, ale ničeho nelituju. Člověk má zkusit všechno, i když si občas potom hodně natluče.

A co? Padat je lidské. Stejně tak jako se mýlit. Cítit. Dýchat. Žít.

"Stalo se něco?"
"Mělo by?"
"Vypadáš smutně..."

Když si někdo všimne, jak vám je, docela to zvedne náladu. Tak jako mně. Denno denně chodíme kolem těch samých lidí a myslíme si, že až bude nejhůř, otočí se a natáhnou ruku. Jenže nakonec je to úplně někdo jiný, kdo přijde, kdo se zajímá, komu nejste ještě úplně ukradení. Někdo od koho byste to nejméně čekali. A přesto.

Život jako labyrint světa. A co dál? Má ještě smysl hledat ráj v srdci, pane Amosi?