and run.

16. prosince 2011 v 16:25 | itsyourfuckingnightmare.
Život jako na horské dráze s tím, že teď pravděpodobně projíždím nějakým temným podzemním tunelem, který je dlouhý asi jako život sám bez jakéhokoli světla na konci. A světlo prý má být vysvobozením, nadějí, jiskrou v temnotě, co já vím.
Strach ze zklamání, neúspěchů, smutku a neštěstí. Možná si všechno jenom moc beru, možná že to není takové, jaké mi připadá, ale koho se ptát, kdo vám dnes poradí a pomůže?

Taky jsem dlouho nepsala, protože nebylo o čem a to, co jsem už tolikrát napsat chtěla, prostě nemělo smysl psát. Chtěla jsem zkusit, jaké to je, odpoutat se na malou chvilku od tohoto virtuálního úkrytu. Chtěla jsem žít zase v tom světě, který je kolem mě. Asi to nevyšlo přesně tak, jak jsem chtěla, ale ničeho nelituju. Člověk má zkusit všechno, i když si občas potom hodně natluče.

A co? Padat je lidské. Stejně tak jako se mýlit. Cítit. Dýchat. Žít.

"Stalo se něco?"
"Mělo by?"
"Vypadáš smutně..."

Když si někdo všimne, jak vám je, docela to zvedne náladu. Tak jako mně. Denno denně chodíme kolem těch samých lidí a myslíme si, že až bude nejhůř, otočí se a natáhnou ruku. Jenže nakonec je to úplně někdo jiný, kdo přijde, kdo se zajímá, komu nejste ještě úplně ukradení. Někdo od koho byste to nejméně čekali. A přesto.

Život jako labyrint světa. A co dál? Má ještě smysl hledat ráj v srdci, pane Amosi?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama