what if.

14. dubna 2012 v 20:18 | itsyourfuckingnightmare. |  stories.
Když mi v sedm hodin ráno zazvonil telefon a probudil mě ze spánku, který mohl trvat jen několik málo hodin, nenapadlo mě, že se stalo něco špatného. Nepřemýšlel jsem, když jsem zvedal červené sluchátko a přikládal si ho k uchu. Myslel jsem jen na to, jak si půjdu lehnout, až vyřídím to, co zřejmě nemohlo ještě několik hodin počkat.

Do pokoje skrz škvíry mezi žaluziemi pronikaly sluneční paprsky a nutily mne mhouřit oči. Byla mi zima, protože rozbité topení se ještě nikdo neuráčil spravit. Mé bosé nohy se dotýkaly studených dlaždiček, takže jsem každou chvilku musel zahýbat prsty. Rozklepaný hlas z druhého konce přišel se zničující zprávou.


-

V kapli bylo hodně lidí, stál jsem úplně vzadu u velkých dřevených dveří. Nechtěl jsem, aby mne někdo viděl a říkal, jak moc je mu to líto, že čas všechno spraví a bude lépe. Nechtěl jsem s nikým mluvit, chtěl jsem tu jen stát a… možná se rozloučit. Dát poslední sbohem. Říct teď všechno to, co jsem měl už dávno.

Cítil jsem vedle sebe někoho, ale neotočil jsem se, abych se podíval, o koho jde. Teprve když jsem ucítil, jak mi někdo položil dlaň na rameno, nepatrně jsem ucukl a zahleděl se do očí postarší paní. Neměl jsem ponětí, kdo to je, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

Potom jsem musel jít na vzduch. Rozklepaly se mi kolena a já nevěděl, co dělat. Tak jsem utekl a sedl si na schody. Nepřekvapilo mě, že za mnou nikdo nešel, ani mi to nevadilo. Pochybuju, že si mě někdo doopravdy všimnul.

Slyšel jsem, jak kolem mne prochází lidé, cítil jsem na sobě všechny jejich oči. Měl jsem neuvěřitelnou chuť zvednout hlavu a zakřičet na ně, ať mě nechají být. Ať jdou pryč, ať se neotáčí a nedívají se na mě. Neudělal jsem to, nebylo to slušné.

Zvlášť v ten den si všichni zasloužili klid.

-

V ruce jsem měl bílé růže. Pršelo, ale v tu chvíli mi to vážně nevadilo. Nechal jsem na sebe dopadat studené kapky, které mi pomalu máčely triko.

Došel jsem až k tomu místu. Chvíli ho pozoroval z povzdálí a dodával si sílu udělat pár kroků blíž. Byly tu různé květiny, červené růže, růžové karafiáty, bílé lilie, ale bílé růže ne. Její nejoblíbenější květiny tu nebyly.

Trochu mě to rozhněvalo, protože všichni přece museli vědět, jak moc je má ráda. Podíval jsem se na ty, co jsem přinesl. Drobně jsem je políbil, okvětní plátek mi setřel z tváře slzu, a potom je položil na kamennou desku.

Rozhlédl jsem se kolem sebe nejistý si tou situací. Chtěl jsem promluvit, ale hlas se mi zasekl v krku. Nevěděl jsem, co dělat.

"Bílé růže." Zadíval jsem se na květiny. "Ty máš nejradši, určitě by sis je vzala do ruky a přičichla k nim."

Zhluboka jsem se nadechl, abych uklidnil svůj rozklepaný hlas.

"Chtěl jsem ti toho tolik říct. Třeba to, že mám letět do Londýna. Vím, že by se ti tam líbilo, protože ses tam vždycky chtěla podívat. Chtěl jsem tě tam vzít a … teď, teď je všechno jinak. A máma na mě pořád naléhá, abych přijel na ten rodinný sraz, o kterém jsem ti říkal. Budou tam všichni ti bratranci z desátého kolena a staré tety, které budou mluvit jenom o tom, jak moc všichni vyrostli.

Určitě by ses teď zasmála a řekla, jak moc je důležité stýkat se s rodinou. A já bych souhlasil. A jel bych tam.

Jenže až bych se vrátil, mohl bych ti všechno říct. Jak jsem se měl a jak mě všichni štvali, že jsem se nemohl dočkat, až zase pojedu domů. A mohli bychom si koupit čínu a dívat se na Chirurgy. Nebo poslouchat všechny ty skupiny, jejichž desky máš doma na poličce. Neřekl bych ani slovo o poblázněné fanynce. Dal bych cokoli za další okamžik s tebou."

Z kapsy jsem vytáhl klíč.

"Mám klíč od tvého bytu." Lehce jsem se usmál a vrátil ho zpátky.

"Nevím, co mám dělat. Potřebuju jenom nějaké slovo, radu, cokoli. Koho se mám zeptat, když už tu nejsi?

Komu mám teď věřit? Komu?"

Po tváři mi tekly slzy. Třásl jsem se.

"Chtěl bych ti teď říct, jak moc tě mám rád. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem ti to neřekl už dávno. Miluji tě od prvního okamžiku, co jsme se potkali a jsem neskutečně vděčný, za každý okamžik, co jsem s tebou strávil. Byli jsme nejlepší přátelé víc jak deset let a já se nikdy neobtěžoval říct ti pravdu.

Miluji tě, Sophie. A nikdy tomu nebude jinak."

Vzhlédl jsem k nebi. Pár kapek mi spadlo do obličeje a já teprve teď všechno pochopil.

To nebe plakalo.

-

"Mami?"
"Ano?"
"Alex zemřel…"
Nic. Jen ticho rušené praskáním v telefonu.
"Našli ho u sebe doma.Předávkoval se prášky na spaní."
"Proboha…"
"Jednou rukou objímal Sophiin deník."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama