city.

8. července 2012 v 20:10 | itsyourfuckingnightmare.
Vím, že jsem to tu v dubnu zavřela. Nemazala jsem ale žádné články, nechala jsem tu přesně tak, jak to bylo. Vlastně ani nevím, co mě k tomu tolik vedlo, jednoho dne to na mě všechno padlo a já pálila mosty. Za minulostí, za přítomností, za vzpomínkami a tak. Nechtěla jsem se sem vracet, chtěla jsem si dát chvíli pauzu od veškerého datlování článků a potom jsem chtěla úplně jiný blog. Pár jich bylo, ale ani jeden dobrý. Byla jsem na sebe vážně naštvaná, ale nedokázala jsem se přemluvit, abych se sem vrátila. Prostě mi připadalo, že tahle kapitola s tímhle názvem je pro mě uzavřená. Konec. Tečka. Finito.

A tak jsem se mýlila. To je přeci lidské, občas to děláme každý. Nechci tady říkat, jak moc mi psaní chybělo a jak jsem ráda, že jsem zase zpátky. Nechám si ještě otevřená zadní vrátka, kterými pořád mohu vyklouznout zpátky. Jedno ale vím- tenhle blog je tím posledním, co mám. Nejen proto, že je tu zaznamenáno vážně hodně, troufnu si říct, že mnohem víc, než na všech jiných blozích dohromady. Pokud se rozhodnu, že končím, vážně to bude konec.

Jinak za tu dobu, co jsem proplouvala přítomností bez jakékoli záchrany v podobě malých článků, písmenek a barevných vzhledů tady v tomhle malém domečku, se nic moc nestalo. Když se tak podívám zpátky na všechny ty týdny a dny, nevím, jestli se dá vyzvednout nějaká zásadní událost. Je tu jen pár zkušeností, některé dobré, jiné zase špatné, člověk si holt nevybere. Lidé přichází, někteří zase odchází, znáte to. Občas něco hodně mrzí, ale zvykla jsem si. Znáte to s tím kopnutím že?

Ještě pořád jsem svůj spisovatelský život nepověsila na hřebík. Sice se nápady a hlavně chuť něco tvořit podstatně ztenčily, ale když na to přijde, tak píšu. Ale dospěla jsem do takové fáze, že mi nevadí, když něco někde zveřejním. Asi jsem se přes veškerý strach a nejistotu přenesla.

Co ještě říct? Na prázdniny jsem se těšila, už jsou tady, takže si jich užívám a zbytek neřeším. Potřebuju aspoň tyhle dva měsíce nicnedělání, lenošení, odpočívání. Odpočnout si od všech sešitů, knížek a hlavně lidí.

Teď mě napadlo, nikdy bych nevěřila, jak se všechno během těch pár měsíců změní k nepoznání. Holt život.. a asi taky nemá cenu držet se mermomocí minulosti. Takže vzhůru k "lepším" zítřkům! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama