Srpen 2012

nothing can stop us.

25. srpna 2012 v 18:39 | itsyourfuckingnightmare. |  stories.
Tohle jsem chtěla napsat už dávno. A jedno odpoledne, trocha hudby a pár myšlenek k tomu stačily. Chtěla bych to věnovat... já ani nevím komu. Možná Vám. Vám lidem s kouskem dobra v srdci :).

can i be your snowflake.

24. srpna 2012 v 14:47 | itsyourfuckingnightmare.
Tak nějak si pořád neuvědomuji, že je už dvacátého čtvrtého srpna a že za týden a něco se všechno vrátí do těch starých kolejí, které jsem se po celé prázdniny snažila ignorovat. Nevím, jestli jsem na to připravená, stát tváří v tvář všem spolužákům a dalším studentům na tom našem "super" gymplu. Mě je tu doma tak nějak lépe. Ale některé chvíle mi vážně chybí. Třeba ty momenty s těmi lidmi, kterým bez chvíle zaváhání říkám přátelé, ty veselé smsky, které si vyměním s našima během vyučování. Ten moment, když mě některý předmět vážně zajímá a já se chci nahnout a chytit všechny ty informace do dlaně, nechat je na ně dosednout a aspoň na chvíli tam zůstat. Těším se na vůni všech propisek, tužek, čistých papírů a nových knížek. A na to, jak si odpoledne dám do uší sluchátka a budu spěchat domů, kde mi otevřou dveře mamka s taťkou s nehranými úsměvy na rtech. A možná i na všechny ty ne příliš veselé okamžiky, které pak probereme s nejlepší kamarádkou a já budu vědět, že je tu a že jí můžu věřit.

Dneska jsem se vzbudila, protože venku neuvěřitelně pršelo, do tmavého bytu. Byla jsem doma sama a ač bych nikdy nečekala, že to řeknu, chyběli mi tu. Vždycky jsem byla takový malý introvert, co by rád sám, ale v ten moment jsem potřebovala, aby kolem mě někdo byl. Nasnídala jsem se, zkoukla mibbu a tak dále, potom jsem uklízela a vařila oběd. A nechápu proč se mi tlačily slzy do očí a já s nimi bojovala, hlavně tehdy, když se v zámku konečně ozval klíč.

Ale víte co? Já mám neskutečnou radost z maličkostí, užívám si každý další den a snažím se najít pozitiva. Za to to přece stojí ne? Za tyhle prázdniny jsem se změnila. Ale je to fajn věc, na kterou jsem čekala dost dlouho. Teď je tady, já ji chytím a nepustím. :)

Našla jsem svůj soundtrack.

why i write.

16. srpna 2012 v 20:18 | itsyourfuckingnightmare.
...because the people that live in my head deserve to have a voice too.

Pamatuji se, jak jsem jako malá vytahovala z babiččiny skříně starý psací stroj. Úhledně jsem do něj zastrčila čistý papír, zatočila tím postranním kolečkem, které neumím nijak pojmenovat, a pohodlně se usadila. S myšlenkami a nápady sedícími mi na tvářích a na drobném úsměvu. Jen je vypustit ven.

Když jsme začinala psát, bylo mi opravdu hodně málo- možná nějakých deset let. Mé první pokusy popustit trochu uzdu fantasii nebyly asi vůbec dobré, ale člověk nějak začít musí, ne? Tehdy jsem byla ráda, že už umím dokonale plynně číst a hrubek v psanném projevu podstatně ubývá. Možná ještě někde mám všechny pohádky, které jsem tehdy napsala, možná je jednou najdu a přečtu si je, abych zavzpomínala. Možná jednou.

Když jsem byla starší, začala se zajímat o hudbu, dokonce už nějakou začala poslouchat, našla jsem spousty lidí na internetu, kteří psali. A možná protože jsem v té době také hodně četla, začala jsem číst i jejich díla. Byly to většinou povídky na téma různých fandomů, a když si na to s odstupem času vzpomenu, uvědomím si, jak snadno jsem se tehdy nechala nalákat na různé povídky jen kvůli tomu, že se tam objevovala nějaká známá osobnost, kterou jsem měla v tu dobu ráda. Ono přiznejme si, že většina fan fictions, které se dají najít ať už tady na blozích nebo jiných portálech, prostě za moc nestojí. Občas mi přišlo, že píše skoro každý a ten skoro každý má nějakou zvláštní potřebu se se svými výtvory dělit a chlubit. Jenže občas není čím. Nespočetněkrát jsem už psala nějakou ff, většina pokusů skončila po pár kapitolách zapomenuta v mé složce, kam všechny pokusy ukládám. Pořád mi připadalo, že je určitě co zlepšovat a než abych začala přepisovat všechny ty stránky, které jsem už měla hotové, začala jsem prostě s něčím úplně novým. Už takové povídky nepíšu, ale na druhou stranu mi ani nijak přehnaně nevadí, že jsem je psala. Člověk prostě něčím začít musí.

Napsala jsem pár originálních povídek, dvě z nich jsou dokonce zveřejněny i tady na blogu, skryty kdesi hloboko mezi dalšími články. Připadá mi, že ve psaním originálních povídek jsem našla samu sebe. Pořád to ještě není nic, čím bych se měla vážně chlubit, ale snažím se. S každou další větou, kterou se mi podaří napsat se posunu na svém pomyslném měřítku o kousíček nahoru. Ale píšu hlavně pro sebe, pro svůj dobrý pocit a lehkou mysl, která ke mě zavítá, když pár myšlenek, co jsou těžší než několikaset kilový balvan, vypíšu tak nějak mezi řádky.

I když jsem teď hrozně moc dlouho nic nenapsala, vím, že se k tomu brzy vrátím. Možná až se vrátím do školy a bude se na mě valit milion povinností, co mě budou dnem i nocí stresovat, a já budu hledat nějaký dočasný únik z reality. V hlavě mám už několik dní jeden nápad, který bych chtěla převést do psané podoby. Potřebuji si toho ale hodně promyslet, než začnu tvořit a plodit, protože si myslím, že jsem dospěla do takové fáze a takového přesvědčení, že bych už něco mohla dopsat. Něco, na co bych vážně mohla být pyšná.

Doufám, že jednou budu psát článek o tom, jak moc jsem ráda, že se mi to podařilo. Do té doby budu sbírat odvahu a nápady, myšlenky a pocity a budu prostě doufat.

A jestli jste nikdy nezkusili psát, tak to zkuste. Otevře se vám úplně nový svět :).


give me the strength to face what's in front of you, in front of me.

15. srpna 2012 v 14:07 | itsyourfuckingnightmare.
Připadám si hrozně hloupě, protože sem zase píšu. Asi neumím držet sliby nebo něco podobného, jinak si to neumím vysvětlit. Asi před měsícem jsem přece psala, že bych tu ráda pokračovala v té své podezřelé potřebě dávat světu nějakým způsobem najevo, co si to vlastně myslím. A zase nic. Jenom další pokusy začít někde jinde a jinak, které nikam nevedly a já udělala další kolo v tomhle malém začarovaném světě - už jsem zase tady. Na startovací pozici.

Mám za sebou docela milou dovolenou v Moravském krasu a návštěvu u příbuzných kdesi blízko našeho hlavního města. Potom taky jeden hudební festival a nespočet dalšíc výletů. Tyhle prázdniny jsou vlastně docela fajn.


Mám toho tolik, co bych chtěla napsat zrovna teď, ale před chvílí jsem dočetla (už zase) Zlodějku knih. Tak nějak by stejně všechny věty byly cítit smutkem a chutnaly by slaně po slzách. Tak to nechám na večer.

Bože, jednou už bych vážně chtěla dospět.