nothing can stop us.

25. srpna 2012 v 18:39 | itsyourfuckingnightmare. |  stories.
Tohle jsem chtěla napsat už dávno. A jedno odpoledne, trocha hudby a pár myšlenek k tomu stačily. Chtěla bych to věnovat... já ani nevím komu. Možná Vám. Vám lidem s kouskem dobra v srdci :).


"Dneska ráno to přišlo," řekl tichým hlasem a sklopil oči, jako by se styděl. Možná se jí nechtěl podívat do očí, protože tak neuvěřitelně nesnášel pohled na její uplakanou tvář. Pokaždé měl nějaké nevysvětlitelné nutkání ji obejmout. Ukrýt do své náruče jako malé dítě, konejšit ji a drobně s ní houpat do jakési neslyšné melodie, která byla rušena jen jeho milými slovy. Ale nemohl to udělat. Dneska, tady na tomhle místě, to nešlo.

"Ale proč..?" V jejím hlase byla slyšet panika. Nemohla tomu všemu uvěřit, nemohla si to ani připustit. Ne, nešlo to. Pořád doufala, že tohle všechno se děje jiným lidem, ale jim se to vyhne. Obejde je to jako osoba, která zrovna narazila na své nepřátele a byla donucena přejít na druhou stranu silnice. Do očí se jí nahrnuly slzy, ale snažila se být statečná. Hrubě si skousla spodní ret, až na špičce jazyku ucítila nasládlou pachuť krve, která měla těžce kovový nádech.

"Prosím," zamručela a zvedla hlavu, aby se teď už doopravdy setkala s jeho oříškovýma očima. Viděla soustředěný výraz v jeho tváři, nakrčený nos a rty stáhlé v jednu úzkou linii. Zachvátila ji neodbytná touha políbit ho nebo se aspoň prsty dotknout jeho rtů. Být v jeho blízkosti a milovat každičkou minutu, která uplyne.

"Nemyslím, že je to dobrý nápad, Sophie." Jeho hlas byl přísný, i když moc dobře věděla, kolik přemáhání ho to stojí. Nechtěl na ni být zlý, zvlášť teď ne, když dopisní obálka v jeho kapse, která byla nadepsána jeho jménem, vážila jako několik kilogramů rozpálených kamenů.

Přiblížila se k němu, takže se jejich nosy skoro dotýkaly, a pevně ho objala. Byl překvapený a doopravdy se trochu odtáhl. "Tohle nemůžeš." Snažil se vymanit z jejího pevného stisku, ale zároveň si nepřál nic jiného, než aby takhle mohli zůstat navždy.

"Mě je to jedno Marku. Je mi jedno, že tu jsou lidé a že se dívají." Zněla jako tvrdohlavé dítě, které právě přišlo na to, jaký pocit se k člověku dostaví, když má vlastní názor.

Ukázal na látkový obrazec na levé straně svého kabátu. "Vidíš tohle? Ty víš, co to znamená!"

"Mě je jedno, co to znamená!" začala křičet. Křečovitě se držela jeho ramen. "Pro mě samotnou to totiž nemá vůbec žádný význam, vždyť to víš! A je mi jedno, jestli si nějaký blázen s vtipně hloupým knírkem myslí, že je to špatně! Já ho..." byla uprostřed další věty, kdy už to nemohl vydržet a políbil ji. Jedině to ji donutilo přestat. Nejprve byly jejich rty zavřené, dotýkaly se se zvláštní něhou a oddaností. Potom se trochu otevřely, ale ne zase tolik, a jejich polibek se prohloubil. Odtáhl se a drobně ji políbil na nos.

Usmívala se, i když v koutku očí seděly slzy, které jako by celý ten okamžik nechtěly rušit svou přítomností.

"Promiň," omlouval se. "Neměl jsem to dělat. Ach bože, jestli nás někdo viděl a poznal tě." Rozhlédl se kolem sebe, ale nebyl tu nikdo s pohoršeným výrazem ve tváři. Zdálo se, že si jich nikdo ani nevšímá.

Z kapsy vytáhl bílou obálku a spolu s ní i cosi zlatého. Vzala tu papírovou věc do rukou, které se začaly klepat a slzy už neměly daleko k rozutíkání se.

"U-už pozítří?" Už plakala.

Drobně přikývl a palcem jí jemně utíral slzy, které jí máčely tváře. "Otoč se, prosím," špitl ji do ucha a ona tak skutečně udělala.

Odhrnul jí její světlounce blonďaté vlasy a kolem krku připnul zlatý řetízek, na kterém se pyšně houpalo počáteční písmenko jeho jména. Vzala ho do dlaně a otočila se zpátky. "Ale to..."

Umlčel ji další polibek. "Slibuji ti, že se vrátím. Už to nemůže trvat dlouho a všechna tahle doba skončí. A až tomu tak doopravdy bude, tak... tak si tě vezmu a odstěhujeme se někam hodně daleko. A tenhle řetízek s tebou bude pořád, zatímco já tady nebudu. Jsi moje princezna."

Objala ho jak nejpevněji mohla. Na tváři se mísily slzy štěstí a obrovské nenávisti k celému okolnímu světu, jednomu starému muži, jedné ideologii a jedné válce.

Protože byli jen maličkou součástí nečeho většího. Protože byl rok 1944 a Evropou se jako jedovatý had plazila válka. A taky protože lidé jako Sophie, s modrýma očima a blonďatými vlasy, byli Německem milováni, zatímco ti chudáci, co nosí na levé straně svých šatů žlutý obrazec v podobě pěticípé hvězdy, hynuli v táborech a plynových komorách po několika tisících. Hádejte, kam asi tak patřil Mark.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 aj. aj. | Web | 25. srpna 2012 v 19:51 | Reagovat

Musím se přiznat, že když jsem začala číst, myslela jsem si, že je Mark možná vážně nemocný (kvůli té obálce), ale když pak zmínil ten látkový obrazec na kabátě, tak mi došlo, o co jde. Musím říct, že jsem se to přečetla úplně se zatajeným dechem :D a moc se mi líbí jak píšeš i celý příběh, i když se jednalo o smutnější téma.
Ještě bych chtěla poděkovat za komentář, cos u mě zanechala, moc mě potěšil ^^

2 Infinity Infinity | Web | 26. srpna 2012 v 14:01 | Reagovat

To je nádherný příběh, ale zároveň moc smutný. Jdu si přečíst další tvé příběhy. :)

3 Benji. Benji. | Web | 26. srpna 2012 v 15:20 | Reagovat

Musím říc,t že se mi to líbí. Je to zvláštní, ale dokázal jsem se dobře začíst!

4 Wéé Wéé | Web | 26. srpna 2012 v 20:22 | Reagovat

Víš, že jsem něco podobného od tebe už delší dobu očekávala? ;) Já nevím, jestli je to tím, že už se přece jen "trochu" známe, nebo tím, že vím, co pro tebe tohle téma a všechny okolnosti s Druhou Světovou Válkou spjaté tak moc znamenají.. Tak moc si tě za to vážím :) A když jsem ti psala, že je to dokonalé a že na to slova docházejí, nedošla jsem tak daleko, jak jsem měla..
Promiň.
Když jsem byla u dopisu, člověk by řekl, že jsi vážně blázínek, protože jen ty o něčem takovém, tak napsaném můžeš napsat něco, jako ty víš co (to slovo!!)  :)) Ale  jak už bylo zmíněno v komentáři výše, po uvedení okolnosti na kabátu hlavního hrdiny, všechno se mi dalo dohromady!! no jistě, byla jsem tak ráda, že jsi to napsala a jestli můžu říci, tak konečně :) Je to skutečně úžasné a právě proto, že vím, co to pro tebe znamená, cítím to silněji, hlouběji. Já nevím co na to říct.. doufám, že budeš pokračovat, doufám, že to dopíšeš, doufám, že budu mít možnost si přečíst další část, doufám, že přestaneš používat to slovo, protože musíš vědět, že se to dalo přejít u těch našich šíleností s FF :D protože to téma bylo celé šílené :) ale když tě člověk zná a ví prostě vše, jak ty toto vnímáš.. neříkej to prosím už!
Je to nepopsatelně, perfektně D O K O N A L É! :') a žádná taková slova si to absolutně nezaslouží od člověka, který to napsal a cítí to více, nežli MY všichni. :)

5 Aurora Aurora | Web | 30. srpna 2012 v 17:46 | Reagovat

páni, hodně dobře napsaný! piš dál, píšeš skvěle ;)
a koukám, že máš ráda the walking dead... konečně zase někdo, lidi to moc neznaj, boužel. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama