why i write.

16. srpna 2012 v 20:18 | itsyourfuckingnightmare.
...because the people that live in my head deserve to have a voice too.

Pamatuji se, jak jsem jako malá vytahovala z babiččiny skříně starý psací stroj. Úhledně jsem do něj zastrčila čistý papír, zatočila tím postranním kolečkem, které neumím nijak pojmenovat, a pohodlně se usadila. S myšlenkami a nápady sedícími mi na tvářích a na drobném úsměvu. Jen je vypustit ven.

Když jsme začinala psát, bylo mi opravdu hodně málo- možná nějakých deset let. Mé první pokusy popustit trochu uzdu fantasii nebyly asi vůbec dobré, ale člověk nějak začít musí, ne? Tehdy jsem byla ráda, že už umím dokonale plynně číst a hrubek v psanném projevu podstatně ubývá. Možná ještě někde mám všechny pohádky, které jsem tehdy napsala, možná je jednou najdu a přečtu si je, abych zavzpomínala. Možná jednou.

Když jsem byla starší, začala se zajímat o hudbu, dokonce už nějakou začala poslouchat, našla jsem spousty lidí na internetu, kteří psali. A možná protože jsem v té době také hodně četla, začala jsem číst i jejich díla. Byly to většinou povídky na téma různých fandomů, a když si na to s odstupem času vzpomenu, uvědomím si, jak snadno jsem se tehdy nechala nalákat na různé povídky jen kvůli tomu, že se tam objevovala nějaká známá osobnost, kterou jsem měla v tu dobu ráda. Ono přiznejme si, že většina fan fictions, které se dají najít ať už tady na blozích nebo jiných portálech, prostě za moc nestojí. Občas mi přišlo, že píše skoro každý a ten skoro každý má nějakou zvláštní potřebu se se svými výtvory dělit a chlubit. Jenže občas není čím. Nespočetněkrát jsem už psala nějakou ff, většina pokusů skončila po pár kapitolách zapomenuta v mé složce, kam všechny pokusy ukládám. Pořád mi připadalo, že je určitě co zlepšovat a než abych začala přepisovat všechny ty stránky, které jsem už měla hotové, začala jsem prostě s něčím úplně novým. Už takové povídky nepíšu, ale na druhou stranu mi ani nijak přehnaně nevadí, že jsem je psala. Člověk prostě něčím začít musí.

Napsala jsem pár originálních povídek, dvě z nich jsou dokonce zveřejněny i tady na blogu, skryty kdesi hloboko mezi dalšími články. Připadá mi, že ve psaním originálních povídek jsem našla samu sebe. Pořád to ještě není nic, čím bych se měla vážně chlubit, ale snažím se. S každou další větou, kterou se mi podaří napsat se posunu na svém pomyslném měřítku o kousíček nahoru. Ale píšu hlavně pro sebe, pro svůj dobrý pocit a lehkou mysl, která ke mě zavítá, když pár myšlenek, co jsou těžší než několikaset kilový balvan, vypíšu tak nějak mezi řádky.

I když jsem teď hrozně moc dlouho nic nenapsala, vím, že se k tomu brzy vrátím. Možná až se vrátím do školy a bude se na mě valit milion povinností, co mě budou dnem i nocí stresovat, a já budu hledat nějaký dočasný únik z reality. V hlavě mám už několik dní jeden nápad, který bych chtěla převést do psané podoby. Potřebuji si toho ale hodně promyslet, než začnu tvořit a plodit, protože si myslím, že jsem dospěla do takové fáze a takového přesvědčení, že bych už něco mohla dopsat. Něco, na co bych vážně mohla být pyšná.

Doufám, že jednou budu psát článek o tom, jak moc jsem ráda, že se mi to podařilo. Do té doby budu sbírat odvahu a nápady, myšlenky a pocity a budu prostě doufat.

A jestli jste nikdy nezkusili psát, tak to zkuste. Otevře se vám úplně nový svět :).

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama