almost easy.

25. října 2012 v 12:02 | itsyourfuckingnightmare.
Mnozí by řekli, že je teď venku vážně hrozně moc ošklivo, ale já se jen s přiblblým úsměvem na tváři koukám z okna a říkám si, že snad lépe být nemůže. Nevím, jestli za tuhle pošetilou náladu můžou ještě další okolnosti, ke kterým bezpochyby patří i dny volna, které máme stále před sebou. Jsem vzhůru už od osmi hodin, a i když by si mé druhé já kdysi nechápavě ťukalo prstem do čela, proč jsem vstávala tak brzy, cítím se vážně dobře. Je to takový úžasný pocit, probudit se do příjemně teplého bytu, ale zůstat ještě hodně louhou dobu pod peřinou s další úžasně napsanou knížkou. Od té doby, co mi přišel ten krásně fialový balíček se sedmi knihami, nedělám skoro nic jiného, než že čtu a čtu. Dokonce už tolik nesedím před monitorem a nefejsbůkuju (i když někdy by vážně neuškodilo se na tom modrém bláznovi chvíli zdržet). Piju čaj a obracím stránky, je to hrozně fajn!

Pořád se tak nějak nemůžu nabažit první části Domu ze zlata a kostí. Třeba když jsme s naší "úžasně úžasnou" třídou jeli na super anglické divadlo, a já celou cestu tam měla v uších sluchátka, kde prostě nehrálo nic jiného! Poslední dobou na sobě pozoruji, že si se spousty lidmi nemám co říct. A že občas ráno vstanu druhou nohou (nebo rovnou spadnu z postele) a potom nemám náladu s někým mluvit. Obyčejně to tak za hodinu přejde, stejně mě to ale poněkud děsí. Možná si už na to všichni lidi zvykli, protože na mě nikdo poránu moc nemluví. :D haha.

Ale v tom divadle to bylo naprosto úžasné! Můj kladný vztah ke angličtině se snad ještě více prohloubil. Sice nemám divadůa moc ráda, protože mě nebaví sedět třeba dvě hodiny v kuse s tím, že chvíli mi je v sále teplo, ale čím déle sedím, tím více se klepu zimou. A taky ten pocit, když někde za váma slyšíte tlumenou hudbu a uvědomíte si, že nějaká nejmenovaná osoba má v uších sluchátka a absolutně nevnímá to, o co se ti herci na pódiu snaží. Ale stejně to bylo dokonalé, dokonce mi ani tolik nevadilo, že když jsme potom vyšli ven do uplakaného počasí, nestihli jsme se stavit na normální jídlo, takže jsem si zase musela dát ten prokletý chickenburger!

Pomalu ale jistě se blíží listopad. A právě v listopadu se nejlépe píšou povídky a další nesmyslné pokusy vytvořit něco, na co by člověk mohl být aspoň trochu pyšný, až jednou z dlouhé chvíle projede svou složku se všemi dokumenty. Nevím, jak se mi podaří za jeden měsíc napsat dostatečné množství slov a slovních spojení, abych byla spokojená, když nutně musím přečíst ještě čtyři a tři čtvrtě knížky. Ale chci se do toho pustit už brzy.

Mám zase chuť psát dlouhé články, poslouchat u toho všechnu oblíbenou hudbu a doufat, že se mi tím aspoň trochu uleví. A teď půjdu stvořit jeden referát, u kterého se asi zdržím po zbytek dnešního dne, protože je to vážně dost zajímavé. A taky si pustím Tajemnou komnatu, protože jsem ji dlouho neviděla. A dám si k tomu ten super zákusek, co na mě čeká v ledničce.

Mějte se líp než já! Aspoň do té doby, než se zase ozvu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama