Srpen 2014

know me by name.

25. srpna 2014 v 13:00 | itsyourfuckingnightmare.
Chtěla jsem začít psát povídku, protože jsem za posledního půl roku nenapsala ani řádku a začal mi ten všechen stres okolo toho, jak nejlépe vyjádřit, co potřebuji, a nezbláznit se u toho, chybět. Někdy jsem až moc velký perfekcionalista, takže místo toho, abych se začala zabývat prvními větami, šmudlám se ve Wordu s číslováním stránek a tím, aby na úvodní stránce byl nějaký citát, který by nakonec celou povídku charakterizoval. To hledání správného citátu pak zabere třeba půl hodiny, což je doba, za kterou mě nakonec přestane bavit se o cokoli pokoušet. And it's always the same!

Už jsem oficiálně budoucí student vysoké školy, protože včera se uzavřela jakákoli možnost ještě změnit předměty, které jsem si předzapsala. Znamená to ovšem, že jsem také budoucí student ruštiny, o které vím jen to, že se hezky poslouchá a vypadá divně, když je někde napsána. Takže si nejspíš skočím do knihovny pro nějakou knížku, podle které bych se mohla naučit aspoň abecedu. Vidím už totiž úplně jasně, jak se na první hodině ukáže, že sedmdesát jedna procent těch, kteří budou se mnou ve stejné místnosti, mají jasnou páru o všem, o čem bude řeč. A pak tam budu já, totálně zmatená a mumlajíc si pro sebe věty jako: kdo jsem a proč existuji?

Taky bych se mohla zvednout a jít si udělat něco k obědu, pak uklidit, protože to úspěšně prokrastinuju už od té doby, co jsem se vzbudila. Potom tu mám také rozdělanou jednu práci, kterou bych chtěla bezpodmínečně dokončit. Takže půjdu něco dělat, abych tu nezblbla.

Ha, good luck.


kick in the teeth.

23. srpna 2014 v 13:40 | itsyourfuckingnightmare.
Měla jsem svůj malý kousek nebe, měla jsem jasná světla a bůh ví co ještě, ale pořád to nebylo ono. Jak jsem si mohla myslet, že by mi kdy něco nahradilo mou malou noční můru, nechápu. Tak aspoň, že jsem si nakonec uvědomila, jak to je, a použila staré dobré přihlašovací údaje. Potřebovala jsem na to "jenom" rok. A tak abych nějak zaplnila tu pomyslnou propast, která je mezi srpnem roku 2014 a tím letošním, nějak tu sesmolím to hlavní, co se stalo. Ale nejprv si k tomu pustím papa roach, protože to je srdcová kapela, kterou jsem poslouchala skoro v devadesáti procentech těch dnů, kdy se tu objevovaly nové články s daleko menšími časovými intervaly.

V srpnu minulého roku vyšlo jedno nejmenované hailtotheking album, které jsem poslouchala asi nonstop první měsíc, co spatřilo světlo světa. Pouštěla jsem si ho pak tak napřeskáčku s jinými během těch dob, kdy jsem četla povinnou četbu, psala o povinné četbě a tak dále. Také jsem plesala a podvědomě mě pomalu srážel na kolena ten fakt, že se to všechno nějakou nevysvětlitelně silnou rychlostí blíží. Myslím si, že tak kolem předvánočních časů jsem přestala poslouchat jakoukoli hudbu. Nebylo to ani tak o tom, že bych třeba neměla náladu si občas něco pustit, bylo to hlavně tím, že jsem prostě ztratila čas. Po Vánocích jsem se vrátila do školy a to se obří kola, která nesla velkým tučným a ošklivým písmem napsáno maturita, roztočila na plné obrátky a pak přišly nekonečně dlouhé dny a noci, kdy jsem se hrabala v horách papírů a sešitů a učebnic, a přála si třeba zastavit čas nebo jen tak fade away. Ty protivné dny, kdy to všechno bylo stále blíže a blíže, jsem si zpříjemnila koncertem v pražské Roxy. Protože All Time Low mi za poslední dva roky přirostli k srdci tak neuvěřitelne moc, že by mě asi strašně moc mrzelo, kdybych si je opět nechala frnknout před nosem

Ale zvládla jsem to! Nejprve jsem musela ukončit čtvrtý ročník, v čemž bylo zahrnuto velké množství písemek, které byly takové předmaturitní. A tak jsem se učila celý pravěk a antické státy dohromady, poté celý novověk a vlastně celý dějepis, za což jsem nakonec byla i ráda, protože učit se to všecho dohromady se společenskými vědami bych asi nezvládla. Od začátku května jsem doma. Třetího, pátého a šestého května jsem seděla v lavici s tužkou a už pravidelným zamračeným obličejem. Snažila jsem se ze sebe vydat maximum... potom jsem se hodně modlila k e-mailům, které měly přijít s rozsudkem. To také přišlo a všechno bylo najednou fajn, protože čísla byla skvělá, a já si tak mohla odškrtnout jednoho bubáka z těch tří, co mě na tom jaře strašily. Potom jsem se učila. Učila jsem se v sedě, v leže, ve dne i v noci, fandila do toho svým tučňákům, kteří byly v play-off. Také jsem brečela, když vypadly a já z play-off neviděla ani jeden prokletý zápas, protože jsem se prostě musela učit a učit a když už jsem se neučila, tak jsem dočítala knížky a pak předstírala, že se učím. Pořád se divím, jak jsem si mohla troufnout přečíst si ty zápisky z povinné četby asi tři dny před maturitou pouze jednou (do toho jsem ještě uprostřed čtení usnula), a jak jsem si mohla přečíst jen půlku otázek z angličtiny asi o půl druhé v noci. Dějepis jsem si četla tak nějak s tím, že jsem se ho učila na ty písemky v březnu a dubnu, takže to nějak zvládnu. Do toho všeho začalo devátého května mistrovství světa v hokeji a já měla další důvod, proč se neučit. A vážně tomu tak bylo. Ze zápasů, které jsem vážně chtěla vidět, jsem viděla všechny. Pamatuji se úplně přesně, jak jsem se dívala na zápas ruské sborné, protože rasija a tak dále, a "učila se" do toho o Napoleonovi Bonapartovi a tak. Jedno odpoledne jsem se prostěe přestrojila z pyžama do šatů, do tašky dala všechny otázky a hlouposti, které jsem stejně ani nevytáhla, pomodlila se a šla.

Všechno to bylo tak rychlé, že jsem se ani nestačila vzpamatovat a volala jsem domů, že to mám, že jsem to udělala .. a já nevím, co všechno jsem napovídala. V češtině jsem si vytáhla jednu ze dvou knížek, kterou jsem vážně chtěla. Jediné kromě Fukse, co ještě přícházelo v úvahu, byl Jeden den Alexandra Děnisoviče. V angličtině jsem cosi povídala o tom, že v našem kraji máme hokejové mužstvo, co hraje extraligu, a že lidé mohou jet na hudební festivaly. Zakončila jsem to povídáním o filosofii, což byla otázka ze začátku, takže jedna z těch, kterou jsem si četla asi tak o osmdesátsedm procent častěji než tu poslední, a o křesťanství, takže otázka, na kterou jsem se učila asi nejméně z těch všech, protože kdo by nevěděl, proč slavíme Vánoce? Celkově jsem ten den dostala čtyřku a byla jsem za to tak neuvěřitelně moc ráda, že ten pocit radosti cítím ještě teď. Čtyřka? Jedna a tři jedničky? Fájn. Ruská sborná vyhrála mistrovství, což jsem skoro obrečela radostí a mám radost ještě asi tak na rok dopředu. Následoval asi týden, kdy jsem nemusela nic dělat, jen žít z toho pocitu, že už nikdy v životě nezasednu do lavice v té ošklivé šedé budově. Na začátku června jsem si napsala dva testy, které měly rozhodnout o mé další budoucnosti. Rozhodly a já se tak mám v září kam podívat.

Odměnila jsem se tím, že jsem si koupila lístek za třináct stovek do zlatého kolečka na Sevenfoldy, což je jeden z těch dní, které asi v životě nezapomenu. Dodneška jsem ještě nenapsala žádný památný článek, který by se tímto dnem zabýval. Možná se k tomu někdy dostanu - někdy, až se mi podaří uvěřit, že jsem je konečně viděla po těch letech, co jsem si přála, aby přijeli. Po třech letech, od té doby, co jsem je začala poslouchat. Bylo to hrozně fajn, mám z toho dne fajn triko a fajn pocit ještě teď, když si na ten fajn den vzpomenu.

Momentálně žiju z toho, že jsem sehnala anglické vydání IT od Kinga, což je jeden ze spisovatelů, pro které mám slabost. Započítejme do toho pomyslného seznamu ještě Zusaka a Remarqua. A další a další. Také z toho, že vlastním triko, které jsem si chtěla koupit asi rok, triko, ve kterém můžu konečně legitimně sedět v noci před obrazovkou u streamu až ze Států, ve kterém můžu jíst deky a držet pěsti těm, kteří sakraještěnedaligóla. A pak také z toho, že se od října budu učit rusky, budu se učit dějiny a o angličtině a vlastně už bych teď nejraději posunula čas o měsíc dopředu, protože se po těch měsících, co jsem doma, podivně do té školy těším.

Uf, asi z devadesáti procent jsem nezmínila všechno, co jsem chtěla. A tak jestli to tu po tomhle článu zase neopustím, o tom dalším napíšu příště. Jakože - pokud nebudu prokrastinovat a tak.

:)